
Zdraví, chov a výživa
Pyrenejský horský pes patří ke zdravým - a vzhledem k jeho velikosti - i dlouhověkým plemenům, ale i u tohoto
plemene se mohou objevovat některá onemocnění, vyskytující se obecně u
všech velkých a obřích plemen - vývojová ortopedická onemocnění, dále pak torze žaludku, atd.. V některých liniích byla
zaznamenána dědičná hluchota, luxace pately, dědičné oční vady (entropium,
atd.), Dwarfismus (zejména v USA), degenerativní myelopatie, atd.
Rozvoj genetiky a moderní metody genetického testování na dědičně podmíněné choroby u psů dnes nabízejí nové možnosti eliminace některých závažných dědičných nemocí či predispozic k těmto chorobám. Já v mém chovu genetického testování systematicky využívám a mé psy nechávám testovat mimo jiné na degenerativní myelopatii či multifokální retinopatii (dědičné onemocnění očí). Domnívám se, že jen prostřednictvím genetického testování lze omezit výskyt těchto vážných chorob, a to zejména tak, že se nebudou spojovat přenašeči s jinými přenašeči, či dokonce přímo s postiženými jedinci.
Luxace pately
Vrozená luxace čéšky je geneticky podmíněná, a proto by jedinci s vyšším stupněm luxace čéšky neměli být vůbec zařazeni do chovu. Více o luxaci pately zde:
Dědičná oční onemocnění (entropium, ektropium, PRA, atd..)
Vědomý
nebo dokonce opakovaný chov na postižených jedincích je v rozporu
s čl. 3.4 Řádu ochrany zvířat při chovu psů ČMKU a jedná se o týrání
chovem. Vzhledem k tomu, že v ČR je volný chov php (nikoliv řízený), mají
chovatelské kluby v tomto ohledu bohužel velmi omezené pravomoci, v
případě podezření na výskyt dědičných očních vad z určitých spojení a
taktéž v případech podezření na provedený operativní zákrok na očích
(např. operace entropia, po zahojení jen těžko rozpoznatelná) mohou sice
poradci chovu nedoporučit opakovat to či
ono spojení, ale to je tak bohužel vše, není v jejich pravomoci nevydat
krycí list, neboť v ČR je volný chov php, nikoliv řízený. Zdraví má být na prvním místě,
chovatelé by se měli řídit řády ČMKU, ale především vlastním svědomím a
dodržovat etický kodex
chovatele.
Více o dědičných očních chorobách zde:
Dilatace a torze žaludku (GDV) - noční můra každého chovatele
Torze žaludku je nesmírně závažný stav, který, není-li okamžitě operativně řešen, končí vždy smrtí. Žaludek psa si můžeme představit jako balón, který je umístěn horizontálně. V případě, že je naplněn plyny nebo fermentovaným obsahem, může dojít k jeho "rozhoupání" jako pomyslného zvonu a k následnému otočení okolo vlastní osy a k zauzlovaní konců žaludku, zaškrcení velkých cév, poté nastává šok krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Příznaky torze pozná i naprostý laik, zvětšení břicha (typické vyboulení) je patrné na první pohled, při poklepu se ozývá charakteristický "tympánový zvuk", břicho je velmi bolestivé na dotek. Postižený jedinec se snaží marně zvracet, nadměrně sliní či se snaží dávit, zaujímá netypické polohy na břiše, je apatický, popř. neklidně pobíhá, bolestně naříká atd.
S torzí mám bohaté zkušenosti, bohužel. Pyrenejský horský pes patří k predisponovaným plemenům, veškerá velká a obří plemena s hlubokým hrudníkem jsou torzí ohrožena. Kdysi jsem jako kritickou reakci na můj článek (portrét plemene) v časopie Pes přítel člověka četla v "poradně" jisté farmy, že torze je u php výjimečná a údajně ji vždy zaviní majitel. Takové tvrzení považuji za absolutní nesmysl, neboť u mých psů několikrát vyskytla torze a nikdy se tak nestalo v přímé souvislosti s krmením. Mé psy krmím velmi kvalitně a dvakrát či spíše třikrát denně, pečlivě dbám na to, aby měli po jídle klid. A mé psy rozhodně nekrmím nějakými "otrubami" či "šrotem", což ostatně mohou potvrdit moji přátelé, kteří jsou často svědky přípravy večeře pro naše broučky. Své by k naší psí "cuisine" jistě podotkl i můj choť, který mnohokráte s marnou nadějí v oku nahlížel do hrnců, doufaje, že ta vonná krmě jest připravována pro něj....
A přesto jsme si problémy s torzí opakovaně prošli...Myslím, že zkušenosti s torzí má mnohem více chovatelů, než sami přiznávají. Já osobně považuji za fér o problému informovat, nejsem zastáncem tutlání a pštrosí politiky a tvářit se, že "něco není nebo se nikdy nestalo", třeba můj otevřený příspěvek někomu pomůže zachránit život jeho psa...
Předpokládá
se, že torze může mít určitý genetický základ, nicméně přesná příčina známa
zatím odhalena nebyla. Zažila jsem torzi u 10letého Falca, která nastala v
klidovém stavu v 3 ráno v noci a zcela mimo čas krmení. Dopravili jsme jej na
pohotovost a ani na vteřinu jsme neuvažovali o tom, že bychom nechali provést
euthanasii, v jeho očích jsme četli, že chce ještě žít. Operaci torze i v tomto
věku přežil.
U mého psa Arána se torze objevila po delší cestě autem, a to taktéž v noci, situace byla o to komplikovanější, že se tak stalo v malém městečku ve Francii, při naší cestě na NV do Pyrenejí. Na torzi nám zemřel náš bobtail, u něhož jsem torzi ihned, byť jsem byla naprostý začátečník, rozpoznala. I když byl prakticky okamžitě dopraven na veterinární pohotovost, stav jeho srdce už bohužel nedával žádnou šanci na přežití. Domnívám se, že pes postižený torzí má poměrně slušnou šanci na přežití, ale pouze za předpokladu, že s ním žijete v symbióze máte ho na očích a nežije odděleně někde v izolaci, v kotci atd. Jestliže jste na své psy napojeni tak jako já, rozpoznáte okamžitě první příznaky torze (a jakéhokoliv jiného onemocnění), pak neotálíte a psa, pokud možno ihned dopravíte k veterináři. V případě našeho Arána jsme i přes zdánlivě neřešitelnou situaci a jazykovou bariéru (ve Francii málokdo mluví anglicky, či spíše mluvit nechce...) měli obrovské štěstí, a nakonec našli schopného a především ochotného veterináře, kterého jsme doslova vytáhli z postele. Aránovi včasnou operací zachránil život, a to měl Arán žaludek přetočený o 180 stupňů a již upadal do celkového šokového stavu. Celou anabázi ustál i bez následků v podobě nekrózy žaludku či nutnosti odebrání sleziny. A jen pro informaci - za operaci torze + hospitalizaci na francouzské klinice jsme zaplatili přibližně stejnou částku, jakou si před lety účtoval plzeňský veterinář za operaci Falca.
Gastropexe (zjednodušeně řečeno - "přišití žaludku"), která se standardně provádí při operaci torze, by měla zabránit opakovanému přetočení žaludku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že koná-li majitel okamžitě a včas dopraví psa ke schopnému veterinárnímu chirurgovi, má značnou naději, že jeho miláček přežije. Po operaci jsou kritické první tři dny, tehdy může dojít k závažným komplikacím. V té době je nezbytná infuzní výživa a postupné přecházení na tekutou stravu, krmení několikrát denně po malých dávkách. Po prodělané torzi je nutno doživotně upravit stravovací režim.
Můj osobní názor je ten, že torzi samotné lze jen velmi těžko předejít, u pyrenejského horského psa je bohužel velmi častou příčinou úmrtí a domnívám se, že mnohdy ale zcela zbytečně. Lze přece zamezit tomu, že váš pes zemře v krutých bolestech, bez jakékoliv pomoci, a to jednoduše tím, že žijete s ním, nemáte ho "někde" odloženého, máte k němu úzký vztah a nic nezanedbáte. A že si "nezjednodušíte" život tím, že jej necháte z finančních či jiných důvodů místo operace "uspat", protože je "neperspektivní", nehodí se vám už do chovu atd. Nežijeme totiž kdesi v pustině v Arizoně či Texasu, a tak každý, kdo chová skutečný citový vztah ke svému zvířeti, má možnost svého psa OKAMŽITĚ dopravit k veterináři. Já mám pro tyto urgentní případy vždy připravené auto v pohotovostní pozici, jelikož bydlíme ve velmi složitém terénu, proto musí být auto vždy připraveno k okamžitému vycouvání dolů ze strmého kopce.
Máte-li podezření na torzi, neotálejte ani vteřinu, čas je v tomto případě klíčovým a rozhodujícím faktorem, jenž rozhoduje o přežití!




DKK z mého pohledu
S dysplazií kyčelního kloubu, která je mnohými označována jako ryze
"hereditární defekt", je to ve skutečnosti poněkud komplikovanější.
Podle některých studií je vznik DKK výsledkem souhry
multifaktoriálních faktorů, a to především environmentálních a
biomechanických, v tomto procesu samotná genetika hraje pouze částečnou
roli, většinou se uvádí, že genetika má podíl na vzniku DKK přibližně ve
30 %. Štěňata se rodí se zdravými klouby, nejkritičtější období pro
vznik DKK je prvních 8 týdnů života. Štěňata by se neměla v žádném
případě pohybovat po kluzkém povrchu, neboť jednou ze zásadních
podmínek, ovlivňující správné utváření acetubula, je přiměřený pohyb po
měkkém (nejlépe travnatém) povrchu + vyvážená strava bez přemíry
bílkovin. Zásadně nekrmit ad libitum!! Lze jen velmi těžko predikovat, zda se DKK u toho či
onoho jedince projeví, tj. někdy si geny dvou jedinců prostě
"nesednou". Oba rodiče i jejich předkové mohou mít "nulové" kyčle a
přesto se u jejich potomstva může vyskytnout DKK i vyššího stupně.
Já
ani nikdo jiný nemůže garantovat, že se i po zdravých jedincích
neobjeví ve vrhu jedinec s DKK, na toto téma jsem vedla dlouhé
debaty s Lorenzem, veterinářem i dalšími, a to o dost zkušenějšími chovateli, než jsem
já sama, ale ani oni nedokážou dát
jednoznačnou
odpověď na tuto složitou otázku. Z vlastní zkušenosti mohu
potvrdit, že mnohdy ke vzniku problému postačí jen trocha
nepozornosti, neboť hyperaktivní štěně může přijít velmi snadno ke
zranění; úraz v raném věku může mít
následky v podobě DKK, byť se nález DKK může projevit pouze na jednom
kloubu. Klinický nález navíc nemusí vůbec korespondovat se skutečným
stavem, tj. jedinec s DKK může prožít zcela plnohodnotný a dlouhý život
bez jakýchkoliv pohybových problémů či omezení. Abych byla zcela
konkrétní a předešla rozličným "výkladům", hovořím o
případu naší Huescy,
která pochází po "nulových" rodičích, také její sourozenci byli DKK
negativní; Huesca v 10 týdnech života spadla
na staveništi našeho domu z čtyřmetřové výšky a zlomila si
zánartní kůstky, které se postupně zahojily. Huesca byla nádherná a
vitální fenka, i díky krásnému pohybu
úspěšná na výstavách, tj. nikdy neměla sebemenší problém s pohybem,
nicméně RTG
DKK jí vyšel 0/3. Mohu jen spekulovat, zda to byl důsledek pádu,
genetiky, či souhry více faktorů. Když jsem ji v KCHMPP uchovnila
(bývala jsem kdysi členkou obou zastřešujících klubů, ale v druhém klubu jsem členství ukončila), vypuklo "Kladivo na
čarodějnice", tou "čarodějnicí" jsem se stala já. A "paradoxně" konkrétní z
oněch "upřímných priatel" s plnou hubou "pokory" náhle obrátili o 180
stupňů a kdyby mohli, snad by mne i na hranici upálili.
Já osobně na základě jak mých osobních zkušeností, tak i toho, co vše jsem si o
této problematice nastudovala, si nedovolím soudit,
zda
ten či onen
jedinec s "takovým nebo makovým" výsledkem DKK "má právo" být uchovněn
a mít či naopak nemít potomstvo. Nic totiž není pouze černobílé a
každý, kdo má tu troufalost kritizovat a šířít dezinformace, aniž by
detailněji znal daný
případ v konkrétních a hlubších souvislostech, by se měl především
zamyslet sám nad sebou. Smyšlené pomluvy a lži těchto lidí vypovídají spíše o jejich vlastních osobnostech.
Ti, kteří si o Huescu otírali prolhanou tlamu po celá léta jejího dlouhého a krásného života, ba i v době, když už byla babičkou, a to stále vitální, úžasnou a milovanou (dokonce i po její smrti),
pro mne představují to nejhlubší etické dno a ač mají plnou hubu jakéhosi "etického kodexu", oni sami se jím rozhodně neřídí! Je mimořádně morálně pokleslé urážet a znevažovat živého tvora, o veřejném publikování lživých a posměšných výroků ani nemluvě.
Za další komentář mi tito "chucpe" (nenacházím pro tyto "tvory" poblikovatelný výraz) věru nestojí, na to jsou až příliš bezvýznamní, byť oni sami jsou přesvědčeni o pravém opaku. Až něco dokážou ve svém vlastním životě, možná se dostaví i špetka pokory a úcty k ostatním z odlišného názorového spektra.
Huesca
odchovala pouze jeden jediný vrh, s rozmyslem a velmi pečlivě jsem pro
ni dlouze vybírala "čistého" partnera a s předky s DKK A. U
nikoho z jejích potomků se neobjevila DKK, její dcera Alba měla první
vrh až
ve 4 letech věku. A i s jejím druhým vrhem jsem jsem vyčkala, až budou
všichni z tohoto vrhu vyšetřeni na DKK. Z celkem 9 štěňat bylo 8
oficiálně vyšetřeno na DKK, ED, PL, atd., všichni byli negativní. I
další vnoučata Huescy jsou
zdravá, do této statistiky zahrnuji i Aránovy již vyšetřené potomky ve
Švédsku i v Irsku. Huesca se dožila bez dvou měsíců téměř 13 let, samozřejmě, že v seniorském věku nebyla tak
obratná a pohyblivá jako zamlada, ale byla to naprosto vitální fena, která
v intencích svého pokročilého věku běžně fungovala, chodila několikrát denně na procházky,
běhala s ostatními po zahradě, naskočila do auta, chodila po strmých schodech
do ložnice, kde měla svůj pelíšek, atd..
A
naopak, paradoxně
jedinec s klinickým nálezem 0/0 může mít celoživotně
obtíže s pohybem, neschopností normálně sedět, chůzí do schodů a ze
schodů, vyměšováním, nástupem do auta, atd. Ano, přesně
taková je moje vlastní zkušenost s mým prvním php Falcem, s nulovou DKK
(a bez nálezu na patelách) v 10 letech už prakticky nemohl chodit na
zadní nohy. Do auta jsme ho už od cca 8 let tahali ve třech, v posledním
roce života jsem mu doma aplikovala veterinární injekce proti
bolesti, abychom ho nezatěžovali cestami k veterináři. Když si něčím
takovým projdete, je nesmírně bolestné vidět utrpení milovaného tvora,
který by podle všech výchozích premis takové problémy přece mít neměl! A současně
si zcela logicky kladete otázku, nakolik má naměřený Norbergův úhel (a
další parametry) relevantní vypovídající hodnotu.
Onemocnění přenášená klíšťaty
Klíšťata jsou přenašeči závažných infekcí, v oblasti středomoří jsou
klíšťata druhů Rhipicephalus sanguineus a Dermacentor reticulates
původci babeziózy, která byla bohužel zaznamenána již u nás, konkrétně
na Moravě. V našich zeměpisných šířkách patří k dalším infekcím,
přenášených klíšťaty, především Lymská borelióza, za niž je zodpovědné
klíště obecné, dále pak anaplazmóza, způsobená mikroorganismem Anaplasma
phagocytophilum, jehož přenašečem je klíště Ixodes ricinus (a
hostitelem jsou hlodavci). Posledně jmenované závažné bakteriální
onemocnění bylo poprvé zaznamenáno v roce 1997 ve Slovinsku. Naše psy
standardně očkujeme proti Lymské borelióze, bohužel očkování proti
anaplasmóze zatím k dispozici není. I když toto onemocnění může do jisté
míry probíhat nerozpoznáno skrytě po řadu měsíců, nedoporučuji
podceňovat viditelné příznaky, mezi něž patří náhlé nechutenství,
zchvácenost, neschopnost pohybu, vysoká horečka, průjem, atd. Neléčená
anaplazmóza může vést k ochrnutí, postižení vnitřních orgánů (játra,
ledviny, slezina), ba dokonce i k oslepnutí. V případě byť jen podezření
na tuto i jakoukoliv jinou nemoc přenášenou klíšťaty (nebo i pakomáry)
neotálet a ihned navštívit veterináře, krevní test na protilátky v krvi
odhalí příčinu a jen tak může být včas zahájena antibiotická léčba. Naše
Huesca toto vážné onemocnění v mládí prodělala, infekci si s největší
pravděpodobností "přivezla" z výstavy v Polsku. Tehdy byla anaplazmóza u
nás prakticky ještě neznámá a jen díky pohotovosti našeho veterináře se
podařilo ji včas začít léčit, ale přesto bohužel v jejím případě mělo
onemocnění mimořádně těžký průběh a několik nekonečných týdnů se
pohybovala na hranici mezi životem a smrtí. Potravu ani tekutiny
nepřijímala, a proto musela být vyživována prostřednictvím infůzí, léčba
antibiotiky musela být doplněna i o kortikoidy, neboť její imunitní
systém začal "bojovat sám proti sobě". Díky její neuvěřitelné
životaschopnosti přežila, byť s nádvahou (vedlejší účinky Prednisonu).
Co se týče ochrany proti klíšťatům, je to poněkud zapeklitá situace. Moji psi (Huesca a Arán) jsou vysoce citliví na většinu tzv. "spot on" přípravků proti klíšťatům, rozsáhlé hot spoty, které se u nich po jejich aplikaci vždy objevily, jejich používání znemožňují. Asi jako nejméně invazivní se mi osvědčila tableta Simparica, kterou mi doporučil můj veterinář. Nicméně většinu přípravků proti klíšťatům nebo i blechám považuji za "chemické svinstvo", pejsek Aragon "Běloušek" po aplikaci "speciálního" šamponu proti blechám ve věku 3 let zemřel a vím i o jiných případech úmrtí po aplikaci prostředků proti parazitům.
Moje filozofie chovu
Zájemce o štěně by si měl velmi přepečlivě vybírat CHS a především
vidět matku štěňat, tj. její chování a reakce, je-li fena agresivní
anebo bázlivá (a bázlivost by nikdy neměla být interpretována jako "rezervovanost přírodního plemene"),
bude vlohy k nevyrovnanému charakteru předávat i svému potomstvu.
Štěňata samozřejmě kopírují vzorce chování své matky, a proto by
povahově nevyrovnané feny nikdy neměly působit v chovu, etický a
morální imperativ však není vlastní všem chovatelům, bohužel ale ku
škodě plemene. Každému zájemci o
štěně doporučuji, aby si nejprve důkladně prostudoval informace o
plemeni, objel vytipované CHS, pohovořil si s chovateli, prohlédl si
chovné jedince, a především si bedlivě všímal i prostředí, v němž jsou
psi drženi. Teprve až poté, tj. na základě důkladného zvážení,
založeného na vlastní zkušenosti a s pomocí zdravého rozumu i intuice,
se samostatně rozhodl a nikoliv na základě "zaručených informací" od
samozvaných "odborníků" - mnohdy naprostých laiků a prvomajitelů php,
zveřejňovaných v rozličných "odborných" skupinách na
sociálních sítích.
Za
mimořádně neetické považuji dehonestování a
explicitní nebo implicitní pomluvy jiných chovatelů. V
případě naší Huescy jsem měla věru štěstí na slušné
chovatele, nikdy jsem od nich neslyšela pomluvy jiných chovatelů php,
tito slušní a skromní lidé se starají především o svůj vlastní chov (a o
vlastní život). Oni
totiž pokorní opravdu jsou, nemají potřebu to neustále zdůrazňovat. O to více si jich vážím, chovatelé tohoto typu
jsou
dnes již mizejícím druhem, bohužel. Jsou to vesměs téměř vždy chovatelé staré školy; chovají se zdrženlivě, neprojevují se halasně na
sociálních sítích, natož pak aby uráželi nebo zesměšňovali jiné chovatele či majitele. Viz případ výše.
Moje kritéria volby krycího psa jsou tato: pes musí pocházet ze zajímavých krevních linií, neboť spojení má představovat v první řadě přínos pro plemeno a chov. Nechápu, jaký má smysl opakovaně používat v chovu jedince, který má "x" potomků po celé střední a východní Evropě. Pes musí být typickým představitelem plemene a s fenou mají vzájemně doplňovat, není vhodné spojovat extrémy. Snažím se zafixovat určité vlastnosti a současně zkorigovat ty znaky, které považuji za nutné zdokonalit. Genetika je velmi komplikovaná vědní disciplína a exaktní predikce toho, jaké potomstvo vzejde ze spojení dvou jedinců, není možná. Při výběru krycího psa se nenechávám "omámit" množstvím získaných titulů, zajímá mne především typ (hlava + výraz + kostra), zdraví a povaha. V mém chovu využívám příbuzenskou (liniovou) plemenitbu, samozřejmě s ohledem na zdravotní výsledky předků, prapředků a přímých sourozenců. Krytí naprosto nepříbuzným jedincem (outcross) z mého pohledu obsahuje příliš mnoho neznámých proměnných, které se mohou projevit v podobě nepředvídatelných zdravotních problémů.
Nezajímá mne, zda pes pochází z té či oné "prestižní" CHS, kde se prý dbá na "zdraví", neboť v zemi původu a v Belgii není k uchovnění povinné vůbec žádné zdravotní vyšetření, jak tedy může někdo s takovou jistotou vědět, že je nějaká "stará linie zdravotně prověřená"?
Já
mohu jen doufat, že uvážlivou
volbou rodičovského páru + s vydatnou dávkou štěstí a s boží pomocí se
mi
podaří odchovat pokud možno zdravé a typově homogenní jedince, což je
ale vůbec ten nejtěžší úkol, jak
potvrdí každý zkušený chovatel, příroda bohužel někdy koná po svém
vlastním způsobu. Já nejsem vševědoucí bůh, abych dokázala predikovat,
zda budou všichni zdraví. Jedná se o reprodukci živých organismů a
nikoliv o "sériovou výrobu produktů" na zakázku.
Je
důležité si uvědomit, že za
každým, byť i jen dílčím krokem vpřed v chovu se skrývá spousta práce, starostí,
probděných nocí a odříkání. Mám-li mluvit za sebe, tak např. já mám
nějakou
konkrétní vizi o směřování mého chovu, a proto hledám takové plemeníky,
kteří
nejsou nadužívaní v chovu, převážná část vhodných kandidátů
se
povětšinou nachází v zahraničí. Činí tak i mnozí další chovatelé z
ČR; ti
mohou jen potvrdit, že krytí v zahraničí je mimořádně finančně a časově
náročné, a že jde bezesporu o dost komplikovanější způsob reprodukce než
využívání snadno dostupného krycího psa "odvedle"; o to více je třeba
ocenit jejich snahu dovézt novou krev. Účasti na prestižních výstavách v
zahraničí jsou vhodnou metodou, jak si naživo prohlédnout kandidáta na
krytí, a
to především nejen jeho exteriér, ale nadto otestovat i jeho povahu. Na druhou stranu ale ani import ze zahraničí nezaručuje, že si dovezete zdravé štěně, mnozí zahraniční chovatelé neprovádějí ani ta nejzákladnější zdravotní vyšetření, a to zejména v zemi původu. Opačným extrémem je sousední země, kde je výčet zdravotních vyšetření nutných pro uchovnění dlouhý téměř jako telefonní seznam, jen ti php z tamních chovů jsou poněkud vzdáleni plemennému typu, eufemisticky řečeno.
Z perspektivy budoucích generací php považuji
nadužívání několika málo "populárních" či snadno dostupných plemeníků
za velmi nemoudré, neboť jejich opakované užití v chovu dramaticky snižuje
genetický fond plemene. Z hlediska genetické variability není věru prozíravé
stále se opakující používání stejných krycích psů, protože "je ve vedlejší
vesnici" nebo na vlastním dvorku, etc. Je to stále se opakující situace, objeví se
(nebo doveze) nějaký "populární" plemeník a všichni na něj kryjí a
vůbec neuvažují nad tím, zda to je přínosné pro chov.
Dovolím si v souvislosti s nadužíváním stále týchž krycích psů citovat názor jednoho z nejpovolanějších - pana Ing. Jaromíra Dostála, Dr.Sc: "Já jsem zásadně pro chov řízený, zejména pak u málopočetných plemen psů. A víte proč? Protože ve volném chovu se například často stává, že nějaký pes zazáří na výstavách a pak nakryje všechno. Ale co potom? Především u málopočetných plemen bychom se přece měli snažit rozšířit genofond jejich populace. Pokud mám 60 fen, tak by neměl dvacet z nich jeden a ten samý pes, nýbrž, ideálně 60 psů. To ovšem přepokládá dvě věci - osvíceného poradce chovu a také osvíceného majitele psa."
Je
také velmi důležité si také všímat toho, v jakém
věku a jak často mají chovné feny vrhy, seriózní chovatel takové
informace
netají. Můj názor je, že příliš mladá, ani ne dvouletá a mnohdy
ledva uchovněná fenka není fyzicky ani mentálně zralá na mateřství.
Domnívám
se, že chovatelé, kteří používají v chovu tak mladičké fenky, jsou
primárně motivováni ziskem z prodeje štěňat; a samozřejmě, čím dříve tak
mladou
fenku nakryjí, tím více vrhů mohou na
této fence za celou dobu jejího reprodukčního období "nasekat", s tím
také souvisí následující, z mého pohledu negativní jev. Já osobně jako
varovný
signál spatřuji příliš častá mateřství chovných fen, vždyť porod a vše s
ním
spojené představuje pro fenku mimořádnou fyzickou zátěž, po níž zcela
logicky
potřebuje dostatečný čas na rekonvalescenci a celkové zotavení (více
informací
- viz Řád ochrany zvířat ČMKU).
Bohužel vzhledem k dosti "pružnému"
výkladu řádů ČMKU ( cituji: "c) maximální počet vrhů u chovné feny je 3
za
období 24 měsíců, včetně vrhů, kdy fena porodí pouze jedno štěně,
ideální počet
je jeden vrh ročně.") je realita taková, jaká je; a nikoliv pouze u php,
ale obecně i u ostatních plemen. Nedokáži pochopit, jak např. fena ve
věku naší
Albinky může mít za sebou již 4 vrhy a více, něco takového nepovažuji za
promyšlený chov, nýbrž za pouhé "množení". Samozřejmě že
chovatelé, své konání vždy nějak odůvodní. Zpravidla jsou to
vzletné fráze o "mimořádném spojení rustikálních jedinců", bla,
bla, bla. Pro mne jsou to jen cynické kecy, které mají zakrýt
skutečný stav věcí, a to ten, že o peníze "jde až v první řadě". V
přímém rozporu s mou filozofií chovu je i chov na starších fenách,
prakticky už seniorkách, fenka na samé hranici chovnosti má podle mého
názoru právo na zasloužený důchod, vždyť březost a porod ve vysokém věku a u
tak velkého plemene již představuje mimořádné riziko.
Obecně platí, že v okamžiku, kdy se z chovu php stane výdělečná činnost a tedy obyčejné množení, jde logicky kvalita chovu prudce dolů. Před mnoha lety jsem v nejmenované CHS ve Francii měla možnost na vlastní oči vidět, jak také může skončit "ambiciózní a velkolepý" chovatelský záměr. Viděla jsem množství zanedbaných chovných fen, pokrytých zaschlým bahnem, zahradu plnou vyhublých psů ve špatné kondici, odrostlá štěňata, čerstě narozená štěňata, všude výkaly a bezútěšný nepořádek. Další představitelé tohoto noblesního plemene (dle slov chovatelky tzv. "neperspektivní") byli nacpaní do temného a mrňavého sklepa... Byl to doslova apokalyptický obraz, který je coby varovné memento navždy hluboce uložen v mé mysli. Nedělám si valné iluze, že by to u ostatních plemen bylo o moc lepší, ale u "mého" plemene se mne takové "prasárny" osobně dotýkají, neboť podobné "fabriky na štěňata" poškozují pověst slušných a zodpovědných chovatelů, mezi něž se počítám.
O tom, že základem chovu představuje kvalitní fena, nemůže být sporu, a proto místo dalších slov doporučuji webové stránky pana MVDr. Štourače:
Jak je to s krycími psy z mého chovu...
Krycí psi z mého chovu jsou k dispozici pro kvalitní, typické a zdravé feny za předpokladu, že případné spojení považuji za smysluplné a spatřuji v něm nějaký přínos pro plemeno. To, že nejsem ochotna přistoupit na mnohdy
"smělé" požadavky, hraničících až, "promiňte mi ten výraz -
s drzostí" některých "prvochovatelů", např. abych se psem dojela
někam na "nějaké parkoviště napůl cesty, anebo nechala Arána (nebo jakéhokoliv
psa z mého chovu) nakrýt fenu "diskutabilních" kvalit, je čistě moje
volba. I zde platí, že čím méně má ten či onen zájemce o krytí zkušeností s plemenem, o to je
sebevědomější. Zavolá mi např. paní, která hrdě hlásí, že má fenu
z CHS paní "xy", a že by "teda měla zájem" o krycího psa z mého chovu,
protože fena už asi hárá. A hned v další větě mne velmi sebevědomým tónem uzemní,
že "že teda doufá, že pes není agresivní". Já jen nevěřícně lapám po dechu a kladu
si otázku, kde se "fasuje" tak slušná dávka sebevědomí, že bych si tam
také pro trošičku zašla?
Ne, opravdu nemám zájem o to,
aby moji psi kryli průměrné feny, které pocházejí z x-násobného opakovaného
krytí, z nikterak výjimečných linií a mají x sourozenců z oněch tzv. "opakovaných úspěšných spojení". Nevím, zda si zájemci tohoto typu
uvědomují, kolik úsilí, přemýšlení, času a peněz mne stojí odchovat kvalitní, zdravé a
výstavně úspěšné (a povahově vyrovnané!) psy, ale zřejmě asi ne. Není rovněž žádnou "povinností"
chovatele kývnout komukoliv, kdo náhodně zapíchne na seznamu krycích psů
prstík na "hezkou fotečku" psa, notabene, když dotyčný (dotyčná) nevynaloží sebemenší úsilí o to, aby si zjistil aspoň něco málo o chovateli krycího psa a především o jeho filozofii chovu.
Já
si totiž zcela logicky střežím své linie a chráním si rovněž pracně vybudované dobré jméno mé
chovatelské stanice. Však se vždy najdou ochotní "náhradníci", kteří
rádi zaskočí a nechají svého psa "obskočit" cokoliv, jelikož hypotéka, a nakonec i
ta elektřina se musejí nějak zaplatit, že... Nikdy také nedám souhlas k tomu, aby krycí psi
z mého chovu kryli např. fenu, která má provedenou ortopedickou operaci, popř.
"korektivní" operaci genetických očních vad. A jsem moc vděčná těm zodpovědnějším majitelům mých odchovů, že se mnou uvažovaná spojení konzultují a dbají mých doporučení. Ve světě je totiž zcela běžné, že si chovatel (mám na mysli skutečné chovatele, nikoliv množitele) hlídá kvalitu a pověst svého chovu a obvykle má použití krycího psa z vlastního chovu smluvně ošetřeno, na tom přece není nic špatného. Takže ano, konkrétní chovní psi z mého chovu mohou být využiti v chovu za předpokladu, že se jedná o typickou zdravou fenu a z kvalitních linií.

Výjimku z pravidla, že fena jezdí za psem, činím pouze v případě, že se jedná o chovatele a přátele, s nimiž spolupracuji dlouhodobě. Na fotu Arán kryje španělskou fenu na území Francie.
Výživa
Co se týče výživy štěňat v růstu, nejsem příznivkyní žádných experimentů ani "barfování", neboť mnohdy mohou experimenty napáchat více škody než užitku. Vím, že existují tábory příznivců "BARFu", kteří jsou přesvědčeni, že tento způsob výživy je nejlepší a blíží se přirozené stravě vlků. Jenže pes domácí už dávno není vlkem, jeho zažívání se v průběhu evoluce a soužití s člověkem poněkud proměnilo. Ale nechť si každý krmí dle vlastního rozumu, a to i třeba různými kostmi, skelety či zbytky, ale já osobně tento způsob výživy - míněno u štěňat - považuji za rizikový, nicméně nikomu mé vlastní názory nevnucuji a používám vlastní "common sense"; proto krmím veterinární značkou krmiva, určenou pro štěňátka (a později pro juniory) obřích plemen. Prckové samozřejmě dostávají i kvalitní maso, zeleninu, zakysané mléčné výrobky, kozí mléko, kozí a ovčí jogurty, tvaroh, sýry, atd. Kozí mléko, kozí + ovčí jogurty jsou každodenní součástí jídelníčku všech mých psů, jak juniorů, tak i seniorů, používám ale pouze pasterizované kozí mléko. Nepřidávám žádné minerální doplňky, ale kloubní výživu dávám psům každodenně už od štěněte (a celoživotně), osvědčil se mi přípravek Aptus Aptoflex s obsahem kyseliny hyaluronové a také tablety GAG (plus doma připravovaný sulc z vepřových nožiček anebo z býčí oháňky), v době růstu je vhodný pravidelný přísun vitamínu C, tento vitamín dávám i seniorům. S výjimkou mého prvního php Falca jsem u mých psů nikdy nezaznamenala žádnou formu "nežravosti", všichni baští s náramnou chutí a zejména fenky by sežraly cokoliv a kdykoliv.
Od určitého věku už přecházíme na doma připravovanou stravu, která sestává pouze z vysoce kvalitních surovin, určených pro humánní spotřebu, maso pochází výlučně z velkoobchodu Makro, od řezníka anebo z farem, po otřesné zkušenosti s kvalitou masa ZÁSADNĚ nepoužívám maso určené pouze pro psy. V Makru se dá za rozumnou cenu pořídit kvalitní a veterinárně kontrolované čerstvé české maso . Kromě domácí stravy krmím kvalitním krmivem s vysokým podílem masa (bez konzervačních látek a nežádoucích aditiv). Naši miláčkové spořádají s chutí kuřecí, krůtí, hovězí, králičí a jehněčí maso (jehněčí a skopové obstarávám z farmy, vepřové jim nedávám), milují také lososa, čerstvé sardinky a veškeré ryby. Krmnou dávku doplňují i vaječné žloutky, dále přílohy (celozrnná rýže, kuskus, atd.) a zelenina mrkev, hrášek, cukety, dýně, listový salát či zelené fazolky z naší zahrady (v sezóně), rovněž vařená červená řepa, která je velice zdravá, příznivě působí na peristaltiku střev. Menu obohacuji bylinkami z vlastní produkce (hladkolistá petržel, libeček, řeřicha, kopr, atd.), přidávám rovněž panenský olivový olej z prvního lisování. Připravuji také domácí sušené maso (hodí se výborně např. na cesty), které připravuji v sušičce na ovoce a zeleninu, jen tak si mohu ohlídat jeho kvalitu a především původ (pouze maso určené pro lidskou spotřebu).
Rozhodně si nemyslím, že pyrenejský horský pes "je nenáročný na výživu", má sice pomalejší metabolismus, nicméně složení krmiva hraje ve výživě významnou roli, jelikož nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu. Především v době intenzivního růstu (a přezubování) nelze v žádném případě nic ošidit a ani v dospělosti nelze toto plemeno odbývat nějakými granulemi pochybného složení.
Dospělé psy krmím všechny společně dvakrát denně, po zkušenostech s torzí už třikrát denně. Neznám nic takového, jako
je agrese při společném krmení, moji psi jsou od malička vedeni ke
"veřejnému stravování" a samozřejmě také k tomu, že jim mohu kdykoliv
sáhnout do misek. Trénuji to prostřednictvím přidáváním dobrot do misky
už od štěněcího věku. Starší jedinci jsou krmeni i vícekrát denně, a to
po menších porcích. Po jídle naše psy odděluji, aby nedováděli a mohli v
klidu trávit, což je nesmírně důležité z důvodu prevence torze žaludku.
Přátelé a známí se shodují, že by u nás chtěli býti psem. A asi na to
něco je, protože zatímco mým psům dopřávám, a než abych si pořídila
"něco na sebe", raději koupím psům nějakou tu pořádnou flákotu. A až v
"pokročilém věku", když jsem jednou takhle po ránu zjistila, že mě nějak
"dloube" v koleni, jsem si slavnostně zakoupila svůj první (a poslední)
Colafit.
Doma sušené maso a domácí konzervy
Pro ty zájemce, kteří by chtěli domácí sušení masa také vyzkoušet, nabízím mé "how how". Je ideální zvolit netučné maso (tuk prodlužuje dobu sušení a zkracuje naopak čas skladování masa), metodou pokus-omyl jsem došla k závěru, že nejlepší na sušení jsou velké kuřecí filety, neprorostlé hovězí maso anebo také hovězí srdce (blány, lůj a různé srdeční "trubice" se musí odkrojit). Dělala jsem pokusy i s hovězími játry, ale maso nebylo rovnoměrně prosušené a typická struktura jater se ukázala jako ne zcela ideální pro tento způsob úpravy (játra se neprodyšně přilepila na síta a nikomu nepřeji odstraňovat ten "hnus" a následně mýt i ta síta...)Maso tedy osuším a dobře naostřeným velkým nožem nakrájím přes vlákna na cca 0,5 cm silné plátky, je-li třeba maso poněkud tvarově "zkrotit", zlehka ho naklepu paličkou na maso, abych neporušila jeho strukturu, v létě maso dochutím i bylinkami ze zahrady. Takto připravené maso nakladu na síta sušičky (plátky se nesmějí překrývat), sestavím sušičku a uháním s ní do sklepa, kde nechám sušičku samostatně pracovat cca 10 - 12 hodin, tedy např. ideálně přes noc (v kuchyni mám zakázáno sušit, citlivějším jedincům se údajně zvedá z pachu sušícího se masa žaludek, ale podle mého názoru to voní velmi příjemně ). Usušené maso skladuji v uzavřených sáčcích v mrazničce, ale většinou to není ani třeba, protože po masu se doslova jen zapráší a už je třeba připravit další dávku.
Z masa určeného pro lidskou spotřebu vyrábím také domácí masové konzervy. K jejich výrobě mne přivedla mnohy tristní kvalita i nekřesťanské ceny některých produktů. Předem připravenou směsí masa (českého původu), složenou např. z kuřecí, krůtí svaloviny (nebo hovězího, lososa, jehněčího, atd.) a drobů + zeleniny (mrkve, dýně, červené řepy, domácí cukety, atd.), celozrnné rýže nebo kuskusu, plus trošky panenského olivového oleje naplním zavařovací sklenice a zavařím v parní troubě. Naši psi se po mých konzervách mohou "utlouci" a já si opět mohu pohlídat kvalitu a původ vstupních surovin. Výhodou domácích konzerv je i to, že mohu sestavit individuální složení směsi - např. pro štěňata či pro starší jedince, atd.