Zdraví, chov a výživa

Zdraví z mého pohledu

Pyrenejský horský pes patří k poměrně zdravým plemenům, ale i u tohoto plemene se mohou objevovat některá onemocnění, vyskytující se obecně u všech velkých a obřích plemen - vývojová ortopedická onemocnění, dále pak torze žaludku, atd.. V některých liniích byla zaznamenána dědičná hluchota, luxace pately, oční vady (entropium, atd.), Dwarfismus (zejména v USA), degenerativní myelopatie, aj., a proto je třeba věnovat pozornost výběru zdravých rodičů a nepouštět do chovu postižené jedince.

U všech mých chovných jedinců nechávám stanovit i genetický profil a současně je nechám otestovat na degenerativní myelopatii (DM). DM je geneticky podmíněné autozomálně recesivní onemocnění, pyrenejský horský pes patří k predisponovaným plemenům, v určitých liniích se toto onemocnění vyskytuje. Já sama jsem měla možnost vidět postiženého jedince v zahraničí a jsem si jista, že jen málokdo by chtěl, aby se mu něco takového objevilo v chovu. Zaslechla jsem totiž názory, že testování na DM je "módní záležitostí" posledních let, ale já to to vidím jinak. Jestliže mám k chovu přistupovat se vší zodpovědností, pak musím učinit vše pro to, abych maximálně eliminovala riziko geneticky přenosných onemocnění, jako je např. právě DM, v tomto případě strkání hlavy do písku není řešením, vždyť spojování s postiženými jedinci  už výrazně procentuálně zvyšuje riziko propuknutí nemoci.

S dysplazií kyčelního kloubu, která je mnohými označována jako ryze "hereditární defekt", je to ve skutečnosti poněkud komplikovanější. Podle některých studií je vznik DKK výsledkem souhry multifaktoriálních faktorů, a to především environmentálních a biomechanických, v tomto procesu samotná genetika hraje pouze částečnou roli, většinou se uvádí, že genetika má podíl na vzniku DKK přibližně ve 30 %. Štěňata se rodí se zdravými klouby, nejkritičtější období pro vznik DKK je prvních 8 týdnů života. Štěňata by se neměla v žádném případě pohybovat po kluzkém povrchu, neboť jednou ze zásadních podmínek, ovlivňující správné utváření acetubula, je přiměřený pohyb po měkkém (nejlépe travnatém) povrchu + vyvážená strava bez přemíry bílkovin. Zásadně nekrmit ad libitum!! Lze jen velmi těžko predikovat, zda se DKK u toho či onoho jedince projeví, tj. někdy si geny dvou jedinců prostě "nesednou". Oba rodiče i jejich předkové mohou mít "nulové" kyčle a přesto se u jejich potomstva může vyskytnout DKK i vyššího stupně.

Já ani nikdo jiný nemůže garantovat, že se i po zdravých jedincích neobjeví ve vrhu jedinec s DKK, na toto téma jsem jsem vedla dlouhé debaty s Lorenzem, veterinářem i dalšími zkušenějšími chovateli než jsem já sama, ale ani oni nedokážou dát jednoznačnou odpověď na tuto složitou otázku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mnohdy ke vzniku problému postačí jen trocha nepozornosti, neboť hyperaktivní štěně může přijít velmi snadno ke zranění; úraz v raném věku může mít následky v podobě DKK, byť se nález DKK může projevit pouze na jednom kloubu. Klinický nález navíc nemusí vůbec korespondovat se skutečným stavem, tj. jedinec s DKK může prožít zcela plnohodnotný a dlouhý život bez jakýchkoliv pohybových problémů či omezení. Abych byla zcela konkrétní a předešla rozličným "výkladům", hovořím o případu naší Huescy, která pochází po "nulových" rodičích, také její sourozenci byli DKK negativní; Huesca v 10 týdnech života spadla na staveništi našeho domu z čtyřmetřové výšky a zlomila si zánartní kůstky, které se postupně zahojily. Huesca byla nádherná a vitální fenka, i díky krásnému pohybu úspěšná na výstavách, tj. nikdy neměla sebemenší problém s pohybem, nicméně RTG DKK jí vyšel 0/3. Mohu jen spekulovat, zda to byl důsledek pádu, genetiky, či souhry více faktorů. Když jsem ji v KCHMPP uchovnila (byla jsem odjakživa členkou obou zastřešujících klubů), vypuklo "Kladivo na čarodějnice", tou "čarodějnicí" jsem se stala já. A "paradoxně" mnozí z oněch "upřímných přátel" s plnou hubou "pokory" náhle obrátili o 180 stupňů a kdyby mohli, snad by mne i upálili. 🔥 V době sociálních sítích a internetu však lze člověka veřejně a velmi sofistikovaně "lynčovat" i bez použití fyzické síly, neboť šikovně šířenými lživými pomluvami lze velmi poškodit pověst. Na druhou stranu, tato zkušenost byla pro pro mne velmi cenná, poznala jsem v plné nahotě některé lidské "charaktery", neboť ti, kteří mi s prominutím nejvíce doslova "lezli až do zadku" a adorovali "krásnou španělskou princeznu" Huescu, se ukázali být těmi nejfanatičtějšími "inkvizitory". A naopak lidé, kteří mne tehdy v mém postoji podpořili, jsou mými vzácnými přáteli dodnes. A vlastně už mne ani nepřekvapí, že právě ti nejhlasitější "křiklouni" zatajují nemalé "průšvihy" ve svém vlastním chovu, chybí jim sebereflexe (ale sebevědomí by mohli rozdávat) a měli by si zamést především před vlastním prahem. 🤮 Čím déle se v pyrenejském světě pohybuji, tím méně mám iluzí o některých lidech, kteří se prezentují jako "Čestní" chovatelé... Přesto mne stále dokáže šokovat, co vše za "svinstva" se odehrává - a to i obecně u ostatních plemen - v čistokrevném chovu a ejhle - ono to těm lidem hladce prochází...

Huesca odchovala pouze jeden jediný vrh, s rozmyslem a velmi pečlivě jsem pro ni dlouze vybírala "čistého" partnera a s předky s DKK A.  U nikoho z jejích potomků se neobjevila DKK, její dcera Alba měla první vrh až ve 4 letech věku. A i s jejím druhým vrhem jsem jsem vyčkala, až budou všichni z tohoto vrhu vyšetřeni na DKK. Z celkem 9 štěňat bylo 8 oficiálně vyšetřeno na DKK, ED, PL, atd., všichni byli negativní. I další vnoučata Huescy jsou zdravá, do této statistiky zahrnuji i Aránovy již vyšetřené potomky ve Švédsku. Huesce je dnes již přes 12 let, samozřejmě, že již není zdaleka tak obratná a pohyblivá jako zamlada, ale stále je to vitální fena, která v intencích svého pokročilého věku funguje, chodí několikrát denně na procházky, běhá s ostatními po zahradě, naskočí do auta, chodí po strmých schodech do ložnice, kde má svůj pelíšek (ano, spí s námi v ložnici), atd.. A naopak, paradoxně jedinec s klinickým nálezem 0/0 může mít celoživotně obtíže s pohybem, neschopností normálně sedět, chůzí do schodů a ze schodů, vyměšováním, nástupem do auta, atd. Ano, přesně taková je moje vlastní zkušenost s mým prvním php Falcem, s nulovou DKK (a bez nálezu na patelách) v 10 letech už prakticky nemohl chodit na zadní nohy. Do auta jsme ho už od cca 8 let tahali ve třech, v posledním roce života jsem mu doma musela aplikovat veterinární injekce proti bolesti, abychom ho nezatěžovali cestami k veterináři. Když si něčím takovým projdete, je nesmírně bolestné vidět utrpení milovaného tvora, který by podle všech indicií takové problémy přece mít neměl! A současně si zcela logicky kladete otázku, nakolik má naměřený Norbergův úhel (a další parametry) relevantní vypovídající hodnotu...

Proto bych si na základě mých zkušeností já osobně nikdy nedovolila soudit, zda ten či onen jedinec  s "takovým nebo makovým" výsledkem DKK "má právo" být uchovněn a mít či naopak nemít potomstvo. Nic totiž není pouze černobílé a každý,  kdo má tu troufalost kritizovat, aniž by detailněji znal daný případ v konkrétních a hlubších souvislostech, by se měl především zamyslet sám nad sebou.  

Neodvážím se vynášet soudy, zda je či není rozumné v chovu používat jedince se s tím či oním stupněm DKK, ale je to moje volba. A to, že jsem si z pohledu některých konkrétních osob "dovolila" Huescu použít pro můj vlastní chov, je pouze mé rozhodnutí (!), jehož primárním důvodem byly její mimořádné kvality +  jejích předků, v něž jsem věřila (a které se léty jen prověřily a potvrdily), a nikoliv "hloupé ego majitele" a "touha to všem ukázat". A já se  nehodlám před kdejakým - s prominutím - "kokotem a spol." "ospravedlňovat".  Ano, mohla jsem si importovat jinou fenu, ale nehodlám jít cestou, již zvolili mnozí, kteří pak enormní množství psů "na dvorku" nezvládají a musejí pak nutně dělat různé kompromisy, a to např. řešit finanční situaci nadprodukcí štěňat či nadužíváním krycích psů v chovu a s tím spojeným zaplevelováním genofondu stále týmiž geny.



Luxace pately

Závažným zdravotním problémem je luxace pately (kolenní čéšky), zejména pak její vyšší stupeň. Těžké případy luxace čéšky lze řešit pouze operativně, jinak hrozí trvalá deformace končetin a naprostá neschopnost pohybu, končící bohužel v řadě případů fatálně. A mnohdy bohužel ani série opakovaných operací čéšky nepřinese "jakous takous" kvalitu života a postižený jedinec musí být uspán. Jsem ráda, že jsou lidé rozumní, tj. že se v KCHMPP podařilo již před delší dobou prostřednictvím členské schůze schválit můj návrh na omezení, tj. zákaz chovu na jedincích, postižených vyšším stupněm luxace pately, tj. vyšším než 1/1.

Dědičná oční onemocnění (entropium, ektropium, PRA, atd..)

Vědomý nebo dokonce opakovaný chov na postižených jedincích je v rozporu s čl. 3.4 Řádu ochrany zvířat při chovu psů ČMKU a jedná se o týrání chovem. Vzhledem k tomu, že v ČR je volný chov (nikoliv řízený), mají chovatelské kluby v tomto ohledu bohužel velmi omezené pravomoci, v případě podezření na výskyt dědičných očních vad z určitých spojení a taktéž v případech podezření na provedený operativní zákrok na očích (operace entropia) mohou sice poradci chovu nedoporučit opakovat to či ono spojení, ale to je tak bohužel vše. Zdraví má být na prvním místě, chovatelé by se měli řídit řády ČMKU a především vlastním svědomím a dodržovat etický kodex chovatele.

Jsou mi známy zcela konkrétní případy, kdy se entropium či další dědičné oční choroby po určitém jedinci projevily dokonce i u vnoučat a pravnoučat, přesto však bohužel někteří "chovatelé" volí pštrosí politiku a s chovem na rizikových jedincích pokračují, aniž by nechali provést neinvazivní odborné vyšetření očí u posuzovatele dědičných očních vad anebo genetické vyšetření CMR 1.

Torze žaludku

Onemocnění přenášená klíšťaty

Klíšťata jsou přenašeči závažných infekcí, v oblasti středomoří jsou klíšťata druhů Rhipicephalus sanguineus a Dermacentor reticulates původci babeziózy, která byla bohužel zaznamenána již u nás, konkrétně na Moravě. V našich zeměpisných šířkách patří k dalším infekcím, přenášených klíšťaty, především Lymská borelióza, za niž je zodpovědné klíště obecné, dále pak anaplazmóza, způsobená mikroorganismem Anaplasma phagocytophilum, jehož přenašečem je klíště Ixodes ricinus (a hostitelem jsou hlodavci). Posledně jmenované závažné bakteriální onemocnění bylo poprvé zaznamenáno v roce 1997 ve Slovinsku. Naše psy standardně očkujeme proti Lymské borelióze, bohužel očkování proti anaplasmóze zatím k dispozici není. I když toto onemocnění může do jisté míry probíhat nerozpoznáno skrytě po řadu měsíců, nedoporučuji podceňovat viditelné příznaky, mezi něž patří náhlé nechutenství, zchvácenost, neschopnost pohybu, vysoká horečka, průjem, atd. Neléčená anaplazmóza může vést k ochrnutí, postižení vnitřních orgánů (játra, ledviny, slezina), ba dokonce i k oslepnutí. V případě byť jen podezření na tuto i jakoukoliv jinou nemoc přenášenou klíšťaty (nebo i pakomáry) neotálet a ihned navštívit veterináře, krevní test na protilátky v krvi odhalí příčinu a jen tak může být včas zahájena antibiotická léčba. Naše Huesca toto vážné onemocnění v mládí prodělala, infekci si s největší pravděpodobností "přivezla" z výstavy v Polsku. Tehdy byla anaplazmóza u nás prakticky ještě neznámá a jen díky pohotovosti našeho veterináře se podařilo ji včas začít léčit, ale přesto bohužel v jejím případě mělo onemocnění mimořádně těžký průběh a několik nekonečných týdnů se pohybovala na hranici mezi životem a smrtí. Potravu ani tekutiny nepřijímala, a proto musela být vyživována prostřednictvím infůzí, léčba antibiotiky musela být doplněna i o kortikoidy, neboť její imunitní systém začal "bojovat sám proti sobě". Díky její neuvěřitelné životaschopnosti přežila, byť s nádvahou (vedlejší účinky Prednisonu).

Co se týče ochrany proti klíšťatům, je to poněkud zapeklitá situace. Moji psi (Huesca a Arán) jsou vysoce citliví na většinu tzv. "spot on" přípravků proti klíšťatům, rozsáhlé hot spoty, které se u nich po jejich aplikaci vždy objevily, jejich používání znemožňují. Asi jako nejméně invazivní se mi osvědčila tableta Simparica, kterou mi doporučil můj veterinář. Nicméně většinu přípravků proti klíšťatům nebo i blechám považuji za "chemické svinstvo", pejsek Aragon "Běloušek" po aplikaci "speciálního" šamponu proti blechám ve věku 3 let zemřel a vím i o jiných případech úmrtí po aplikaci prostředků proti parazitům.

Moje filozofie chovu

Zájemce o štěně by si měl velmi přepečlivě vybírat CHS a především vidět i matku štěňat, tj. její chování a reakce, je-li fena agresivní anebo bázlivá (a bázlivost by nikdy neměla být interpretována jako "rezervovanost přírodního plemene"), bude vlohy k nevyrovnanému charakteru předávat i svému potomstvu. Štěňata samozřejmě kopírují vzorce chování své matky, a proto by povahově nevyrovnané feny nikdy neměly působit v chovu, etický a morální imperativ však není vlastní všem chovatelům, bohužel ale ku škodě plemene. Každému zájemci o štěně doporučuji, aby si nejprve důkladně prostudoval informace o plemeni, objel vytipované CHS, pohovořil si s chovateli, prohlédl si chovné jedince, a především si bedlivě všímal i prostředí, v němž jsou psi drženi. Teprve až poté, tj. na základě důkladného zvážení, založeného na vlastní zkušenosti a s pomocí zdravého rozumu i intuice, se samostatně rozhodl a nikoliv na základě "zaručených informací" od samozvaných "odborníků"  - mnohdy naprostých laiků a prvomajitelů php, zveřejňovaných v rozličných "odborných" skupinách na sociálních sítích. Bohužel právě v těchto případech platí, že oč méně mají po tak kratičkém soužití s pyrenejem znalostí o plemeni, o to více jsou "chytřejší" a ještě mají potřebu svoji nevědomost prezentovat veřejně, což opět platí obecně i pro prvomajitele jiných plemen.

Za mimořádně neetické považuji dehonestování a explicitní nebo implicitní pomluvy jiných chovatelů. V případě naší Huescy jsem měla věru štěstí na slušné chovatele, nikdy jsem od nich neslyšela pomluvy jiných chovatelů php, tito slušní a skromní lidé se starají především o svůj vlastní chov (a o vlastní život).  Oni totiž pokorní opravdu jsou, nemají potřebu to neustále zdůrazňovat.  O to více si jich vážím, chovatelé tohoto typu jsou dnes již mizejícím druhem, bohužel. Jsou to vesměs téměř vždy chovatelé "staré školy"; chovají se zdrženlivě, neprojevují se halasně na sociálních sítích, natož pak aby veřejně udělovali "knížecí rady" v jalových diskuzích tamtéž.

Moje kritéria volby krycího psa jsou tato: pes musí pocházet ze zajímavých krevních linií, neboť spojení má představovat v první řadě přínos pro plemeno a chov. Nechápu, jaký má smysl opakovaně používat v chovu jedince, který má "x" potomků po celé střední a východní Evropě. Pes musí být typickým představitelem plemene a s fenou mají vzájemně doplňovat, není vhodné spojovat extrémy. Snažím se zafixovat určité vlastnosti a současně zkorigovat ty znaky, které považuji za nutné zdokonalit. Genetika je velmi komplikovaná vědní disciplína a exaktní predikce toho, jaké potomstvo vzejde ze spojení dvou jedinců, není možná. Při výběru krycího psa se nenechávám "omámit" množstvím získaných titulů, zajímá mne především typ, zdraví a povaha. Nezajímá mne, zda pes pochází z té či oné "prestižní" CHS, kde se prý dbá na "zdraví", protože dnes již po těch všech letech zkušeností a i díky informacím od důvěryhodných zahraničních chovatelů vím, že mnozí jedinci z údajně "starých, rustikálních a zdravotně prověřených liní" mají v rodokmenu předky s ne zcela ideálními kyčlemi, luxacemi patel, problémy s očima (zejména entropium), atd. Tak především v zemi původu či v Belgii není k uchovnění povinné vůbec žádné zdravotní vyšetření, jak tedy může někdo s takovou jistotou vědět, že je nějaká "stará linie zdravotně prověřená"?

Já mohu jen doufat, že uvážlivou volbou rodičovského páru + s vydatnou dávkou štěstí a s boží pomocí se mi podaří odchovat pokud možno zdravé a typově homogenní jedince, což je ale vůbec ten nejtěžší úkol, jak potvrdí každý zkušený chovatel, příroda prostě někdy koná po svém vlastním způsobu. Já nejsem vševědoucí bůh, abych dokázala predikovat, zda budou všichni zdraví. Jedná se o reprodukci živých organismů a nikoliv o "sériovou výrobu produktů" na zakázku.

Je důležité si uvědomit, že za každým, byť i jen dílčím krokem vpřed v chovu se skrývá spousta práce, starostí, probděných nocí a odříkání. Mám-li mluvit za sebe, tak např. já mám nějakou konkrétní vizi o směřování mého chovu, a proto hledám takové plemeníky, kteří naplňují moji představu, bohužel však převážná část vhodných kandidátů se povětšinou nachází právě v zahraničí. Činí tak i mnozí další chovatelé z ČR; ti mohou jen potvrdit, že krytí v zahraničí je mimořádně finančně a časově náročné, a že jde bezesporu o dost komplikovanější způsob reprodukce než využívání snadno dostupného krycího psa "odvedle"; o to více je třeba ocenit jejich snahu dovézt novou krev. Účasti na prestižních výstavách v zahraničí jsou vhodnou metodou, jak si naživo prohlédnout kandidáta na krytí, a to především nejen jeho exteriér, ale nadto otestovat i jeho povahu. Na druhou stranu ale ani import ze zahraničí nezaručuje, že si dovezete zdravé štěně, mnozí zahraniční chovatelé neprovádějí ani ta nejzákladnější zdravotní vyšetření, a to zejména v zemi  původu. Opačným extrémem je sousední země, kde je výčet zdravotních vyšetření nutných pro uchovnění dlouhý téměř jako telefonní seznam, jen ti php z tamních chovů jsou poněkud vzdáleni plemennému typu, eufemisticky řečeno.

Z perspektivy budoucích generací php považuji nadužívání několika málo "populárních" či snadno dostupných plemeníků za velmi nemoudré, neboť jejich opakované užití v chovu snižuje genetický fond plemene. Z hlediska genetické variability není věru prozíravé stále se opakující používání stejných krycích psů, protože "je ve vedlejší vesnici" nebo na vlastním dvorku, etc. I majitelé chovných psů by se měli chovat maximálně zodpovědně, a to s ohledem na budoucnost plemene, hlavním kritériem nesmí být pouze finanční zisk za použití krycího psa. Majitel krycího psa musí umět odmítnout, neboť ne každé spojení je oboustranně vhodné. Je to stále se opakující situace, objeví se (nebo doveze) nějaký "populární" plemeník a všichni na něj kryjí a vůbec neuvažují nad tím, zda to je přínosné pro chov. A nějaké přemýšlení nad tím, zda je to rozumné pro populaci php, která bude v horizontu pár let navzájem úzce příbuzná? Ale, "vem to čert", hlavně že se penízky za krytí sypou... I ta štěňata se nakonec vždy nějak udají...Anebo co říci o "x-tém" opakování stále týchž spojení (tzv. "opakované úspěšné spojení"), jaký smysl má kombinovat stále tytéž geny?

Je také velmi důležité si také všímat toho, v jakém věku a jak často mají chovné feny vrhy, seriózní chovatel takové informace netají. Můj názor je, že příliš mladá, ani ne dvouletá a mnohdy ledva uchovněná fenka není fyzicky ani mentálně zralá na mateřství. Domnívám se, že chovatelé, kteří používají v chovu tak mladičké fenky, jsou primárně motivováni ziskem z prodeje štěňat; a samozřejmě, čím dříve tak mladou fenku nakryjí, tím více vrhů mohou na této fence za celou dobu jejího reprodukčního období "nasekat", s tím také souvisí následující, z mého pohledu negativní jev. Já osobně jako varovný signál spatřuji příliš častá mateřství chovných fen, vždyť porod a vše s ním spojené představuje pro fenku mimořádnou fyzickou zátěž, po níž zcela logicky potřebuje dostatečný čas na rekonvalescenci a celkové zotavení (více informací - viz Řád ochrany zvířat ČMKU). Bohužel vzhledem k dosti "pružnému" výkladu řádů ČMKU ( cituji: "c) maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období 24 měsíců, včetně vrhů, kdy fena porodí pouze jedno štěně, ideální počet je jeden vrh ročně.") je realita taková, jaká je; a nikoliv pouze u php, ale obecně i u ostatních plemen. Nedokáži pochopit, jak např. fena ve věku naší Albinky může mít za sebou již 4 vrhy a více, něco takového nepovažuji za promyšlený chov, nýbrž za pouhé "množení". Samozřejmě že chovatelé, své konání vždy nějak odůvodní. Zpravidla jsou to vzletné fráze o "mimořádném spojení rustikálních jedinců", bla, bla, bla. Pro mne jsou to jen kecy, které mají zakrýt skutečný stav věcí, a to ten, že o peníze "jde až v první řadě". V přímém rozporu s mou filozofií chovu je i chov na starších fenách, prakticky už seniorkách, fenka na samé hranici chovnosti má podle mého názoru právo na zasloužený důchod, vždyť březost a porod ve vysokém věku a u tak velkého plemene již představuje mimořádné riziko.

Obecně platí, že v okamžiku, kdy se z chovu php stane výdělečná činnost a tedy obyčejné množení, jde logicky kvalita chovu prudce dolů.


Výživa

Co se týče výživy štěňat v růstu, nejsem příznivkyní žádných experimentů ani "barfování", neboť mnohdy mohou experimenty napáchat více škody než užitku. Vím, že existují tábory příznivců "BARFu", kteří jsou přesvědčeni, že tento způsob výživy je nejlepší a blíží se přirozené stravě vlků. Jenže pes domácí už dávno není vlkem, jeho zažívání se v průběhu evoluce a soužití s člověkem poněkud proměnilo. Ale nechť si každý krmí dle vlastního rozumu, a to i třeba různými kostmi, skelety či zbytky, ale já osobně tento způsob výživy - míněno u štěňat - považuji za rizikový, nicméně nikomu mé vlastní názory nevnucuji a používám vlastní "common sense"; proto krmím veterinární značkou krmiva, určenou pro štěňátka (a později pro juniory) obřích plemen. Prckové samozřejmě dostávají i kvalitní maso, zeleninu, zakysané mléčné výrobky, kozí mléko, kozí a ovčí jogurty, tvaroh, sýry, atd. Kozí mléko, kozí + ovčí jogurty jsou každodenní součástí jídelníčku všech mých psů, jak juniorů, tak i seniorů, používám ale pouze pasterizované kozí mléko. Nepřidávám žádné minerální doplňky, ale kloubní výživu dávám psům každodenně už od štěněte (a celoživotně), osvědčil se mi přípravek Aptus Aptoflex s obsahem kyseliny hyaluronové a také tablety GAG (plus doma připravovaný sulc z vepřových nožiček anebo z býčí oháňky), v době růstu je vhodný pravidelný přísun vitamínu C, tento vitamín dávám i seniorům. S výjimkou mého prvního php Falca jsem u mých psů nikdy nezaznamenala žádnou formu "nežravosti", všichni baští s náramnou chutí a zejména fenky by sežraly cokoliv a kdykoliv.

Od určitého věku už přecházíme na doma připravovanou stravu, která sestává pouze z vysoce kvalitních surovin, určených pro humánní spotřebu, maso pochází výlučně z velkoobchodu Makro, od řezníka anebo z farem, po otřesné zkušenosti s kvalitou masa ZÁSADNĚ nepoužívám maso určené pouze pro psy. V Makru se dá za rozumnou cenu pořídit kvalitní a veterinárně kontrolované čerstvé české maso . Kromě domácí stravy krmím kvalitním krmivem s vysokým podílem masa (bez konzervačních látek a nežádoucích aditiv). Naši miláčkové spořádají s chutí kuřecí, krůtí, hovězí, králičí a jehněčí maso (jehněčí a skopové obstarávám z farmy, vepřové jim nedávám), milují také lososa, čerstvé sardinky a veškeré ryby. Krmnou dávku doplňují i vaječné žloutky, dále přílohy (celozrnná rýže, kuskus, atd.) a zelenina mrkev, hrášek, cukety, dýně, listový salát či zelené fazolky z naší zahrady (v sezóně), rovněž vařená červená řepa, která je velice zdravá, příznivě působí na peristaltiku střev. Menu obohacuji bylinkami z vlastní produkce (hladkolistá petržel, libeček, řeřicha, kopr, atd.), přidávám rovněž panenský olivový olej z prvního lisování.  Připravuji také domácí sušené maso (hodí se výborně např. na cesty), které připravuji v sušičce na ovoce a zeleninu, jen tak si mohu ohlídat jeho kvalitu a především původ (pouze maso určené pro lidskou spotřebu).

Rozhodně si nemyslím, že pyrenejský horský pes "je nenáročný na výživu", má sice pomalejší metabolismus, nicméně složení krmiva hraje ve výživě významnou roli, jelikož nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu. Především v době intenzivního růstu (a přezubování) nelze v žádném případě nic ošidit a ani v dospělosti nelze toto plemeno odbývat nějakými granulemi pochybného složení.

Dospělé psy krmím všechny společně dvakrát denně, často proběhne i nějaká ta odpolední svačinka v podobě kozího jogurtíku, kozího mléka, atd. Neznám nic takového, jako je agrese při společném krmení, moji psi jsou od malička vedeni ke "veřejnému stravování" a samozřejmě také k tomu, že jim mohu kdykoliv sáhnout do misek. Trénuji to prostřednictvím přidáváním dobrot do misky už od štěněcího věku. Starší jedinci jsou krmeni i vícekrát denně, a to po menších porcích. Po jídle naše psy odděluji, aby nedováděli a mohli v klidu trávit, což je nesmírně důležité z důvodu prevence torze žaludku, o níž bude podrobněji pojednáno v kapitole věnované zdraví.

Přátelé a známí se shodují, že by u nás chtěli býti psem. A asi na to něco je, protože zatímco mým psům dopřávám, a než abych si pořídila "něco na sebe", raději koupím psům nějakou tu pořádnou flákotu. A až v "pokročilém věku", když jsem jednou takhle po ránu zjistila, že mě nějak "dloube" v koleni, jsem si slavnostně zakoupila svůj první (a poslední) Colafit.

Doma sušené maso a domácí konzervy

Pro ty zájemce, kteří by chtěli domácí sušení masa také vyzkoušet, nabízím mé "how how". Je ideální zvolit netučné maso (tuk prodlužuje dobu sušení a zkracuje naopak čas skladování masa), metodou pokus-omyl jsem došla k závěru, že nejlepší na sušení jsou velké kuřecí filety, neprorostlé hovězí maso anebo také hovězí srdce (blány, lůj a různé srdeční "trubice" se musí odkrojit). Dělala jsem pokusy i s hovězími játry, ale maso nebylo rovnoměrně prosušené a typická struktura jater se ukázala jako ne zcela ideální pro tento způsob úpravy (játra se neprodyšně přilepila na síta a nikomu nepřeji odstraňovat ten "hnus" a následně mýt i ta síta...)Maso tedy osuším a dobře naostřeným velkým nožem nakrájím přes vlákna na cca 0,5 cm silné plátky, je-li třeba maso poněkud tvarově "zkrotit", zlehka ho naklepu paličkou na maso, abych neporušila jeho strukturu, v létě maso dochutím i bylinkami ze zahrady. Takto připravené maso nakladu na síta sušičky (plátky se nesmějí překrývat), sestavím sušičku a uháním s ní do sklepa, kde nechám sušičku samostatně pracovat cca 10 - 12 hodin, tedy např. ideálně přes noc (v kuchyni mám zakázáno sušit, citlivějším jedincům se údajně zvedá z pachu sušícího se masa žaludek, ale podle mého názoru to voní velmi příjemně ). Usušené maso skladuji v uzavřených sáčcích v mrazničce, ale většinou to není ani třeba, protože po masu se doslova jen zapráší a už je třeba připravit další dávku.

Z masa určeného pro lidskou spotřebu vyrábím také domácí masové konzervy. K jejich výrobě mne přivedla mnohy tristní kvalita i nekřesťanské ceny některých produktů. Předem připravenou směsí masa (českého původu), složenou např. z kuřecí, krůtí svaloviny (nebo hovězího, lososa, jehněčího, atd.) a drobů + zeleniny (mrkve, dýně, červené řepy, domácí cukety, atd.), celozrnné rýže nebo kuskusu, plus trošky panenského olivového oleje naplním zavařovací sklenice a zavařím v parní troubě. Naši psi se po mých konzervách mohou "utlouci" a já si opět mohu pohlídat kvalitu a původ vstupních surovin. Výhodou domácích konzerv je i to, že mohu sestavit individuální složení směsi - např. pro štěňata či pro starší jedince, atd.