Zdraví, chov a výživa

 


Pyrenejský horský pes patří ke zdravým  - a vzhledem k jeho velikosti - i dlouhověkým plemenům, ale i u tohoto plemene se mohou objevovat některá onemocnění, vyskytující se obecně u všech velkých a obřích plemen - vývojová ortopedická onemocnění, dále pak torze žaludku, atd.. V některých liniích byla zaznamenána dědičná hluchota, luxace pately,  dědičné oční vady (entropium, atd.), Dwarfismus (zejména v USA), degenerativní myelopatie, atd.

Rozvoj genetiky a moderní metody genetického testování  na dědičně podmíněné choroby u psů dnes nabízejí nové možnosti eliminace některých závažných dědičných nemocí či predispozic k těmto chorobám.  Já v mém chovu genetického testování systematicky využívám a mé psy nechávám testovat mimo jiné na degenerativní myelopatii či multifokální retinopatii (dědičné onemocnění očí). Domnívám se, že jen prostřednictvím genetického testování lze omezit výskyt těchto vážných chorob, a to zejména tak, že se nebudou spojovat přenašeči s jinými přenašeči, či dokonce přímo s postiženými jedinci.

Luxace pately

Luxace čéšky je geneticky podmíněná, a proto by jedinci s vyšším stupněm luxace čéšky neměli být vůbec zařazeni do chovu. Více o luxaci pately zde:

Dědičná oční onemocnění (entropium, ektropium, PRA, atd..)

Vědomý nebo dokonce opakovaný chov na postižených jedincích je v rozporu s čl. 3.4 Řádu ochrany zvířat při chovu psů ČMKU a jedná se o týrání chovem. Vzhledem k tomu, že v ČR je volný chov php (nikoliv řízený), mají chovatelské kluby v tomto ohledu bohužel velmi omezené pravomoci, v případě podezření na výskyt dědičných očních vad z určitých spojení a taktéž v případech podezření na provedený operativní zákrok na očích (např. operace entropia, po zahojení jen těžko rozpoznatelná) mohou sice poradci chovu nedoporučit opakovat to či ono spojení, ale to je tak bohužel vše, není v jejich pravomoci nevydat krycí list, neboť v ČR je volný chov php, nikoliv řízený. Zdraví má být na prvním místě, chovatelé by se měli řídit řády ČMKU, ale především vlastním svědomím a dodržovat etický kodex chovatele.

Více o dědičných očních chorobách zde:

Dilatace a torze žaludku (GDV) - noční můra každého chovatele

Torze žaludku je nesmírně závažný stav, který, není-li okamžitě operativně řešen, končí vždy smrtí. Žaludek psa si můžeme představit jako balón, který je umístěn horizontálně. V případě, že je naplněn plyny nebo fermentovaným obsahem, může dojít k jeho "rozhoupání" jako pomyslného zvonu a k následnému otočení okolo vlastní osy a k zauzlovaní konců žaludku, zaškrcení velkých cév, poté nastává šok krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Příznaky torze pozná i naprostý laik, zvětšení břicha (typické vyboulení) je patrné na první pohled, při poklepu se ozývá charakteristický "tympánový zvuk", břicho je velmi bolestivé na dotek. Postižený jedinec se snaží marně zvracet, nadměrně sliní či se snaží dávit, zaujímá netypické polohy na břiše, je apatický, popř. neklidně pobíhá, bolestně naříká atd.

S torzí mám bohaté zkušenosti, bohužel. Pyrenejský horský pes patří k predisponovaným plemenům, veškerá velká a obří plemena s hlubokým hrudníkem jsou torzí ohrožena. Kdysi jsem jako kritickou reakci na můj článek (portrét plemene) v časopie Pes přítel člověka četla v "poradně" jisté farmy, že torze je u php výjimečná a údajně ji vždy zaviní majitel. Takové tvrzení považuji za absolutní nesmysl, neboť u mých psů několikrát vyskytla torze a nikdy se tak nestalo v přímé souvislosti s krmením. Mé psy krmím velmi kvalitně a dvakrát či spíše třikrát denně, pečlivě dbám na to, aby měli po jídle klid. A mé psy rozhodně nekrmím nějakými "otrubami" či "šrotem", což ostatně mohou potvrdit moji přátelé, kteří jsou často svědky přípravy večeře pro naše broučky. Své by k naší psí "cuisine" jistě podotkl i můj choť, který mnohokráte s marnou nadějí v oku nahlížel do hrnců, doufaje, že ta vonná krmě jest připravována pro něj....

A přesto jsme si problémy s torzí opakovaně prošli...Myslím, že zkušenosti s torzí má mnohem více chovatelů, než sami přiznávají.  Já osobně považuji za fér o problému informovat, nejsem zastáncem tutlání a pštrosí politiky a tvářit se, že "něco není nebo se nikdy nestalo", třeba můj otevřený příspěvek někomu pomůže zachránit život jeho psa...

Předpokládá se, že torze může mít určitý genetický základ, nicméně přesná příčina známa zatím odhalena nebyla. Zažila jsem torzi u 10letého Falca, která nastala v klidovém stavu v 3 ráno v noci a zcela mimo čas krmení. Dopravili jsme jej na pohotovost a ani na vteřinu jsme neuvažovali o tom, že bychom nechali provést euthanasii, v jeho očích jsme četli, že chce ještě žít. Operaci torze i v tomto věku přežil.

U mého psa Arána se torze objevila po delší cestě autem, a to taktéž v noci, situace byla o to komplikovanější, že se tak stalo v malém městečku ve Francii, při naší cestě na NV do Pyrenejí. Na torzi nám zemřel náš bobtail, u něhož jsem torzi ihned, byť jsem byla naprostý začátečník, rozpoznala. I když byl prakticky okamžitě dopraven na veterinární pohotovost, stav jeho srdce už bohužel nedával žádnou šanci na přežití. Domnívám se, že pes postižený torzí má poměrně slušnou šanci na přežití, ale pouze za předpokladu, že s ním žijete v symbióze máte ho na očích a nežije odděleně někde v izolaci, v kotci atd. Jestliže jste na své psy napojeni tak jako já, rozpoznáte okamžitě první příznaky torze (a jakéhokoliv jiného onemocnění), pak neotálíte a psa, pokud možno ihned dopravíte k veterináři. V případě našeho Arána jsme i přes zdánlivě neřešitelnou situaci a jazykovou bariéru (ve Francii málokdo mluví anglicky, či spíše mluvit nechce...) měli obrovské štěstí, a nakonec našli schopného a především ochotného veterináře, kterého jsme doslova vytáhli z postele. Aránovi včasnou operací zachránil život, a to měl Arán žaludek přetočený o 180 stupňů a již upadal do celkového šokového stavu. Celou anabázi ustál i bez následků v podobě nekrózy žaludku či nutnosti odebrání sleziny. A jen pro informaci - za operaci torze + hospitalizaci na francouzské klinice jsme zaplatili přibližně stejnou částku, jakou si před lety účtoval plzeňský veterinář za operaci Falca.

Gastropexe (zjednodušeně řečeno - "přišití žaludku"), která se standardně provádí při operaci torze, by měla zabránit opakovanému přetočení žaludku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že koná-li majitel okamžitě a včas dopraví psa ke schopnému veterinárnímu chirurgovi, má značnou naději, že jeho miláček přežije. Po operaci jsou kritické první tři dny, tehdy může dojít k závažným komplikacím. V té době je nezbytná infuzní výživa a postupné přecházení na tekutou stravu, krmení několikrát denně po malých dávkách. Po prodělané torzi je nutno doživotně upravit stravovací režim.

Můj osobní názor je ten, že torzi samotné lze jen velmi těžko předejít, u pyrenejského horského psa je bohužel velmi častou příčinou úmrtí a domnívám se, že mnohdy ale zcela zbytečně. Lze přece zamezit tomu, že váš pes zemře v krutých bolestech, bez jakékoliv pomoci, a to jednoduše tím, že žijete s ním, nemáte ho "někde" odloženého, máte k němu úzký vztah a nic nezanedbáte. A že si "nezjednodušíte" život tím, že jej necháte z finančních či jiných důvodů místo operace "uspat", protože je "neperspektivní", nehodí se vám už do chovu atd. Nežijeme totiž kdesi v pustině v Arizoně či Texasu, a tak každý, kdo chová skutečný citový vztah ke svému zvířeti, má možnost svého psa OKAMŽITĚ dopravit k veterináři. Já mám pro tyto urgentní případy vždy připravené auto v pohotovostní pozici, jelikož bydlíme ve velmi složitém terénu, proto musí být auto vždy připraveno k okamžitému vycouvání dolů ze strmého kopce.

Máte-li podezření na torzi, neotálejte ani vteřinu, čas je v tomto případě klíčovým a rozhodujícím faktorem, jenž rozhoduje o přežití!

Šokový stav těsně před operací, typické "vyboulení" žaludku je dobře patrné.
Šokový stav těsně před operací, typické "vyboulení" žaludku je dobře patrné.
Propuštění z kliniky po 24 hodinové hospitalizaci
Propuštění z kliniky po 24 hodinové hospitalizaci


DKK z mého pohledu


S dysplazií kyčelního kloubu, která je mnohými označována jako ryze "hereditární defekt", je to ve skutečnosti poněkud komplikovanější. Podle některých studií je vznik DKK výsledkem souhry multifaktoriálních faktorů, a to především environmentálních a biomechanických, v tomto procesu samotná genetika hraje pouze částečnou roli, většinou se uvádí, že genetika má podíl na vzniku DKK přibližně ve 30 %. Štěňata se rodí se zdravými klouby, nejkritičtější období pro vznik DKK je prvních 8 týdnů života. Štěňata by se neměla v žádném případě pohybovat po kluzkém povrchu, neboť jednou ze zásadních podmínek, ovlivňující správné utváření acetubula, je přiměřený pohyb po měkkém (nejlépe travnatém) povrchu + vyvážená strava bez přemíry bílkovin. Zásadně nekrmit ad libitum!! Lze jen velmi těžko predikovat, zda se DKK u toho či onoho jedince projeví, tj. někdy si geny dvou jedinců prostě "nesednou". Oba rodiče i jejich předkové mohou mít "nulové" kyčle a přesto se u jejich potomstva může vyskytnout DKK i vyššího stupně.

Doporučuji k prostudování tento příspěvek, v němž jeho autorka analizuje vztah genetiky vs. vliv enviromentálních faktorů na vznik DKK: 

Velmi inspirativní je rovněž tato studie, poukazující na přímou korelaci mezi překrmováním a vznikem DDK:

Já ani nikdo jiný nemůže garantovat, že se i po zdravých jedincích neobjeví ve vrhu jedinec s DKK, na toto téma jsem vedla dlouhé debaty s Lorenzem, veterinářem i dalšími, a to o dost zkušenějšími chovateli, než jsem já sama, ale ani oni nedokážou dát jednoznačnou odpověď na tuto složitou otázku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mnohdy ke vzniku problému postačí jen trocha nepozornosti, neboť hyperaktivní štěně může přijít velmi snadno ke zranění; úraz v raném věku může mít následky v podobě DKK, byť se nález DKK může projevit pouze na jednom kloubu. Klinický nález navíc nemusí vůbec korespondovat se skutečným stavem, tj. jedinec s DKK může prožít zcela plnohodnotný a dlouhý život bez jakýchkoliv pohybových problémů či omezení. Abych byla zcela konkrétní a předešla rozličným "výkladům", hovořím o případu naší Huescy, která pochází po "nulových" rodičích, také její sourozenci byli DKK negativní; Huesca v 10 týdnech života spadla na staveništi našeho domu z čtyřmetřové výšky a zlomila si zánartní kůstky, které se postupně zahojily. Huesca byla nádherná a vitální fenka, i díky krásnému pohybu úspěšná na výstavách, tj. nikdy neměla sebemenší problém s pohybem, nicméně RTG DKK jí vyšel 0/3. Mohu jen spekulovat, zda to byl důsledek pádu, genetiky, či souhry více faktorů.

"Etický" kodex a realita aneb vítejte v "Česko-Slovensku"

Když jsem Huescu v KCHMPP uchovnila (bývala jsem kdysi členkou obou zastřešujících klubů, ale v druhém klubu jsem členství ukončila), vypuklo "Kladivo na čarodějnice", tou "čarodějnicí" jsem se stala já. A "paradoxně" konkrétní z oněch "upřímných priatel" s plnou hubou "pokory" náhle obrátili o 180 stupňů a kdyby mohli, snad by mne i na hranici upálili. Já osobně na základě jak mých osobních zkušeností, tak  i toho, co vše jsem si o této problematice nastudovala, si nedovolím soudit, zda ten či onen jedinec s "takovým nebo makovým" výsledkem DKK "má právo" být uchovněn a mít či naopak nemít potomstvo. Nic totiž není pouze černobílé a každý, kdo má tu troufalost kritizovat a šířít dezinformace, aniž by detailněji znal daný případ v konkrétních a hlubších souvislostech, by se měl především zamyslet sám nad sebou. Smyšlené pomluvy a lži těchto jednotlivců vypovídají spíše o jejich vlastních pokřivených osobnostech. 

Ti, kteří si o Huescu otírali "tlamu" po celá léta jejího dlouhého a krásného života, ba i v době, když už byla babičkou, a to stále vitální,  úžasnou a milovanou (dokonce i po její smrti),  pro mne představují to nejhlubší bahnité dno a ač mají plnou hubu jakéhosi "etického kodexu", oni sami se jím rozhodně neřídí! Je mimořádně morálně pokleslé urážet a znevažovat živého tvora, o veřejném publikování naprosto lživých a posměšných výroků ani nemluvě. Ještěže máme dneska ty "maily", "facebooky" a "messengery", jejichž prostřednictvím můžeme de facto beztrestně nakydat špínu na kohokoliv, komu tak závidíme tvrdě vydřený a z mého pohledu jen dílčí úspěch v chovu, životní styl, atd..

Uvedu zcela konkrétní případ: z akutního selhání jater po těžkém porodu a císařském řezu  se "udělá"  "zlyhanie ľadvín" a  taková nehorázná lež dále je poté šířena  napříč "pyrenejským světem" jejím "autorem", předsedou druhého klubu, tj. "paradoxně" člověkem, který by "měl" představovat určitý vzor morálního a čestného chování a jednání. Co na tom, že skutečnost je zcela odlišná, dá si snad někdo tu práci s ověřováním faktů? Ostatně, "není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu"...

Co na tom, že "ľadviny" nejsou játra, a že "zlyhanie ľadvín" opravdu nelze v žádném případě "prekonať " (chucpe!), neřkuli pak přežít?... Viz Příběh našeho prvního vrhu:

Jak se bránit podobným lžím a denunciacím? Velmi obtížně, je to donkichotský boj, který nemá vítěze, jen poražené. Definitivně zničené mezilidské vztahy a zcela rozdělená pyrenejská komunita. Nulový přínos na plemeno. Bohužel. 

Např. nejen ve Finsku lze v chovu používat jedince i se středním stupněm DKK, nikdo tam na tamní chovatele neukazuje prstem. Finští chovatelé jsou zodpovědní, neboť testují širokou škálu dědičných onemocnění (DM, PRA, CMR1, atd.) a uvážlivě vybírají chovné páry. Nabízí se ovšem otázka, proč právě ti, kteří mají takový problém s tím, že někdo kdysi dávno použil v chovu jedince se středním stupněm, nejsou stejně důslední a "transparentní" v případě odchovů ze zemí, kde není povinné ani to nejelementárnější vyšetření na DKK a vesele si importují jedince z linií s velmi nejasnou zdravotní historií ?...

Huesca odchovala pouze jeden jediný vrh, s rozmyslem a velmi pečlivě jsem pro ni dlouze vybírala "čistého" partnera a s předky s DKK A. U nikoho z jejích potomků se neobjevila DKK, její dcera Alba měla první vrh až ve 4 letech věku. A i s jejím druhým vrhem jsem vyčkala, až budou všichni z tohoto vrhu vyšetřeni na DKK. Z celkem 9 štěňat bylo 8 oficiálně vyšetřeno na DKK, ED, PL, atd., všichni byli negativní. I další vnoučata Huescy jsou zdravá, do této statistiky zahrnuji i Aránovy již vyšetřené potomky ve Švédsku i v Irsku. Huesca se dožila bez dvou měsíců téměř 13 let, samozřejmě, že v seniorském věku nebyla tak obratná a pohyblivá jako zamlada, ale byla to naprosto vitální fena, která v intencích svého pokročilého věku běžně fungovala, chodila několikrát denně na procházky, běhala s ostatními po zahradě, naskočila do auta, chodila po strmých schodech do ložnice, kde měla svůj pelíšek, atd..

A naopak, paradoxně jedinec s klinickým nálezem 0/0 může mít celoživotně obtíže s pohybem, neschopností normálně sedět, chůzí do schodů a ze schodů, vyměšováním, nástupem do auta, atd. Ano, přesně taková je moje vlastní zkušenost s mým prvním php Falcem, s nulovou DKK (a bez nálezu na patelách) v 10 letech už prakticky nemohl chodit na zadní nohy. Do auta jsme ho už od cca 8 let tahali ve třech, v posledním roce života jsem mu doma aplikovala veterinární injekce proti bolesti, abychom ho nezatěžovali cestami k veterináři. Když si něčím takovým projdete, je nesmírně bolestné vidět utrpení milovaného tvora, který by podle všech výchozích premis takové problémy přece mít neměl! A současně si zcela logicky kladete otázku, nakolik má naměřený Norbergův úhel (a další parametry) relevantní vypovídající hodnotu.

Aby však bylo vše, co jest výše řečeno, správně pochopeno a můj výklad nebyl mylně chápán, či snad dokonce dezinterpretován ve zcela odlišných konotacích, zdůrazňuji, že zdravotní testy považuji za mimořádně důležité. Kontrolu zdraví chápu jako jediný možný způsob, jak monitorovat a zlepšovat zdraví populace, proto např. zlehčování dalších zdravotních testů, a to např. genetických, jako zbytečných, považuji za nepříliš moudré. Nikdy bych si do chovu nepustila jedince, který nemá vyšetřené předky na DKK, informace o zdraví předků a prapředků považuji za naprosto klíčové. Nejen totiž údaje o zdraví předků, nýbrž i přímých sourozenců mi dávají přinejmenším malou naději, že se něco "nezvrtne", byť záruku na stoprocentní zdraví nemůže dát nikdo. Ale mám-li např. k dispozici ověřenou informaci, že se u sourozenců toho či onoho jedince se vyskytla těžká dysplazie, onemocnění očí atd., tak se takovým liniím pro jistotu vyhnu.

Onemocnění přenášená klíšťaty

Klíšťata jsou přenašeči závažných infekcí, v oblasti středomoří jsou klíšťata druhů Rhipicephalus sanguineus a Dermacentor reticulates původci babeziózy, která byla bohužel zaznamenána již u nás, konkrétně na Moravě. V našich zeměpisných šířkách patří k dalším infekcím, přenášených klíšťaty, především Lymská borelióza, za niž je zodpovědné klíště obecné, dále pak anaplazmóza, způsobená mikroorganismem Anaplasma phagocytophilum, jehož přenašečem je klíště Ixodes ricinus (a hostitelem jsou hlodavci). Posledně jmenované závažné bakteriální onemocnění bylo poprvé zaznamenáno v roce 1997 ve Slovinsku. Naše psy standardně očkujeme proti Lymské borelióze, bohužel očkování proti anaplasmóze zatím k dispozici není. I když toto onemocnění může do jisté míry probíhat nerozpoznáno skrytě po řadu měsíců, nedoporučuji podceňovat viditelné příznaky, mezi něž patří náhlé nechutenství, zchvácenost, neschopnost pohybu, vysoká horečka, průjem, atd. Neléčená anaplazmóza může vést k ochrnutí, postižení vnitřních orgánů (játra, ledviny, slezina), ba dokonce i k oslepnutí. V případě byť jen podezření na tuto i jakoukoliv jinou nemoc přenášenou klíšťaty (nebo i pakomáry) neotálet a ihned navštívit veterináře, krevní test na protilátky v krvi odhalí příčinu a jen tak může být včas zahájena antibiotická léčba. Naše Huesca toto vážné onemocnění v mládí prodělala, infekci si s největší pravděpodobností "přivezla" z výstavy v Polsku. Tehdy byla anaplazmóza u nás prakticky ještě neznámá a jen díky pohotovosti našeho veterináře se podařilo ji včas začít léčit, ale přesto bohužel v jejím případě mělo onemocnění mimořádně těžký průběh a několik nekonečných týdnů se pohybovala na hranici mezi životem a smrtí. Potravu ani tekutiny nepřijímala, a proto musela být vyživována prostřednictvím infůzí, léčba antibiotiky musela být doplněna i o kortikoidy, neboť její imunitní systém začal "bojovat sám proti sobě". Díky její neuvěřitelné životaschopnosti přežila, byť s nádvahou (vedlejší účinky Prednisonu).

Co se týče ochrany proti klíšťatům, je to poněkud zapeklitá situace. Moji psi (Huesca a Arán) jsou vysoce citliví na většinu tzv. "spot on" přípravků proti klíšťatům, rozsáhlé hot spoty, které se u nich po jejich aplikaci vždy objevily, jejich používání znemožňují. Asi jako nejméně invazivní se mi osvědčila tableta Simparica, kterou mi doporučil můj veterinář. Nicméně většinu přípravků proti klíšťatům nebo i blechám považuji za "chemické svinstvo", pejsek Aragon "Běloušek" po aplikaci "speciálního" šamponu proti blechám ve věku 3 let zemřel a vím i o jiných případech úmrtí po aplikaci prostředků proti parazitům.

Výživa

Co se týče výživy štěňat v růstu, nejsem příznivkyní žádných experimentů ani "barfování", neboť mnohdy mohou experimenty napáchat více škody než užitku. Vím, že existují tábory příznivců "BARFu", kteří jsou přesvědčeni, že tento způsob výživy je nejlepší a blíží se přirozené stravě vlků. Jenže pes domácí už dávno není vlkem, jeho zažívání se v průběhu evoluce a soužití s člověkem poněkud proměnilo. Ale nechť si každý krmí dle vlastního rozumu, a to i třeba různými kostmi, skelety či zbytky, ale já osobně tento způsob výživy - míněno u štěňat - považuji za rizikový, nicméně nikomu mé vlastní názory nevnucuji a používám vlastní "common sense"; proto krmím veterinární značkou krmiva, určenou pro štěňátka (a později pro juniory) obřích plemen. Prckové samozřejmě dostávají i kvalitní maso, zeleninu, zakysané mléčné výrobky, kozí mléko, kozí a ovčí jogurty, tvaroh, sýry, atd. Kozí mléko, kozí + ovčí jogurty jsou každodenní součástí jídelníčku všech mých psů, jak juniorů, tak i seniorů, používám ale pouze pasterizované kozí mléko. Nepřidávám žádné minerální doplňky, ale kloubní výživu dávám psům každodenně už od štěněte (a celoživotně), osvědčil se mi přípravek Aptus Aptoflex s obsahem kyseliny hyaluronové a také tablety GAG (plus doma připravovaný sulc z vepřových nožiček anebo z býčí oháňky), v době růstu je vhodný pravidelný přísun vitamínu C, tento vitamín dávám i seniorům. S výjimkou mého prvního php Falca jsem u mých psů nikdy nezaznamenala žádnou formu "nežravosti", všichni baští s náramnou chutí a zejména fenky by sežraly cokoliv a kdykoliv.

Od určitého věku už přecházíme na doma připravovanou stravu, která sestává pouze z vysoce kvalitních surovin, určených pro humánní spotřebu, maso pochází výlučně z velkoobchodu Makro, od řezníka anebo z farem, po otřesné zkušenosti s kvalitou masa ZÁSADNĚ nepoužívám maso určené pouze pro psy. V Makru se dá za rozumnou cenu pořídit kvalitní a veterinárně kontrolované čerstvé české maso . Kromě domácí stravy krmím kvalitním krmivem s vysokým podílem masa (bez konzervačních látek a nežádoucích aditiv). Naši miláčkové spořádají s chutí kuřecí, krůtí, hovězí, králičí a jehněčí maso (jehněčí a skopové obstarávám z farmy, vepřové jim nedávám), milují také lososa, čerstvé sardinky a veškeré ryby. Krmnou dávku doplňují i vaječné žloutky, dále přílohy (celozrnná rýže, kuskus, atd.) a zelenina mrkev, hrášek, cukety, dýně, listový salát či zelené fazolky z naší zahrady (v sezóně), rovněž vařená červená řepa, která je velice zdravá, příznivě působí na peristaltiku střev. Menu obohacuji bylinkami z vlastní produkce (hladkolistá petržel, libeček, řeřicha, kopr, atd.), přidávám rovněž panenský olivový olej z prvního lisování.  Připravuji také domácí sušené maso (hodí se výborně např. na cesty), které připravuji v sušičce na ovoce a zeleninu, jen tak si mohu ohlídat jeho kvalitu a především původ (pouze maso určené pro lidskou spotřebu).

Rozhodně si nemyslím, že pyrenejský horský pes "je nenáročný na výživu", má sice pomalejší metabolismus, nicméně složení krmiva hraje ve výživě významnou roli, jelikož nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu. Především v době intenzivního růstu (a přezubování) nelze v žádném případě nic ošidit a ani v dospělosti nelze toto plemeno odbývat nějakými granulemi pochybného složení.

Dospělé psy krmím všechny společně dvakrát denně, po zkušenostech s torzí už třikrát denně. Neznám nic takového, jako je agrese při společném krmení, moji psi jsou od malička vedeni ke "veřejnému stravování" a samozřejmě také k tomu, že jim mohu kdykoliv sáhnout do misek. Trénuji to prostřednictvím přidáváním dobrot do misky už od štěněcího věku. Starší jedinci jsou krmeni i vícekrát denně, a to po menších porcích. Po jídle naše psy odděluji, aby nedováděli a mohli v klidu trávit, což je nesmírně důležité z důvodu prevence torze žaludku.

Přátelé a známí se shodují, že by u nás chtěli býti psem. A asi na to něco je, protože zatímco mým psům dopřávám, a než abych si pořídila "něco na sebe", raději koupím psům nějakou tu pořádnou flákotu. A až v "pokročilém věku", když jsem jednou takhle po ránu zjistila, že mě nějak "dloube" v koleni, jsem si slavnostně zakoupila svůj první (a poslední) Colafit.

Doma sušené maso a domácí konzervy

Pro ty zájemce, kteří by chtěli domácí sušení masa také vyzkoušet, nabízím mé "how how". Je ideální zvolit netučné maso (tuk prodlužuje dobu sušení a zkracuje naopak čas skladování masa), metodou pokus-omyl jsem došla k závěru, že nejlepší na sušení jsou velké kuřecí filety, neprorostlé hovězí maso anebo také hovězí srdce (blány, lůj a různé srdeční "trubice" se musí odkrojit). Dělala jsem pokusy i s hovězími játry, ale maso nebylo rovnoměrně prosušené a typická struktura jater se ukázala jako ne zcela ideální pro tento způsob úpravy (játra se neprodyšně přilepila na síta a nikomu nepřeji odstraňovat ten "hnus" a následně mýt i ta síta...)Maso tedy osuším a dobře naostřeným velkým nožem nakrájím přes vlákna na cca 0,5 cm silné plátky, je-li třeba maso poněkud tvarově "zkrotit", zlehka ho naklepu paličkou na maso, abych neporušila jeho strukturu, v létě maso dochutím i bylinkami ze zahrady. Takto připravené maso nakladu na síta sušičky (plátky se nesmějí překrývat), sestavím sušičku a uháním s ní do sklepa, kde nechám sušičku samostatně pracovat cca 10 - 12 hodin, tedy např. ideálně přes noc (v kuchyni mám zakázáno sušit, citlivějším jedincům se údajně zvedá z pachu sušícího se masa žaludek, ale podle mého názoru to voní velmi příjemně ). Usušené maso skladuji v uzavřených sáčcích v mrazničce, ale většinou to není ani třeba, protože po masu se doslova jen zapráší a už je třeba připravit další dávku.

Z masa určeného pro lidskou spotřebu vyrábím také domácí masové konzervy. K jejich výrobě mne přivedla mnohy tristní kvalita i nekřesťanské ceny některých produktů. Předem připravenou směsí masa (českého původu), složenou např. z kuřecí, krůtí svaloviny (nebo hovězího, lososa, jehněčího, atd.) a drobů + zeleniny (mrkve, dýně, červené řepy, domácí cukety, atd.), celozrnné rýže nebo kuskusu, plus trošky panenského olivového oleje naplním zavařovací sklenice a zavařím v parní troubě. Naši psi se po mých konzervách mohou "utlouci" a já si opět mohu pohlídat kvalitu a původ vstupních surovin. Výhodou domácích konzerv je i to, že mohu sestavit individuální složení směsi - např. pro štěňata či pro starší jedince, atd.