Jak se u nás žije na podzim

Máme už téměř za sebou další prapodivný a nepříliš veselý rok s covidem; covid nás osobně naštěstí minul, nicméně i přes plné očkování jsme stále velmi obezřetní. I přes minimum absolvovaných výstav se mi podařilo socializovat v prostředí výstav Cariňu, podniknout  s ní a její sestrou jediný letošní výlet na zahraniční výstavu, a to do Černé hory a splnit s ní také podmínky českého šampionátu. Naštěstí je Cariňa veselá, milá a sebevědomá fenka, která mi svým chováním hodně připomíná její babičku Huescu, vydatný příval španělské krve je u ní hodně znát na povaze, absence "společenského výstavního" života na ní nezanechala žádné újmy. 

Letos poprvé od roku 2010 jsme bohužel nebyli přítomni na  pro nás nejdůležitější výstavě - NV v Argeles Gazost ve Francii, osud tomu zřejmě chtěl jinak a asi to tak mělo být. Naštěstí pro Aránka jeho zdravotní anabáze v podobě torze žaludku při cestě na výstavu do Francie dopadla dobře, dostalo se mu včas pomoci a nyní už je díkybohu zcela v pořádku.

O budoucích plánech raději nehovořím, neboť "chcete-li rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech" (Woody Allen). K tomu pozitivnímu, co se se událo, patří bezpochyby výborné zdravotní výsledky Corazonka a Cariňeny a jejich následné úspěšné uchovnění, jakož i fakt, že se Huesca dožívá úctyhodného věku,  je tady pořád s námi a těší ze z každého dne a já s ní, čím je starší, tím více mě dojímá její oddanost a neuvěřitelná vitalita. Huesca je opravdu fenomén a já jsem opravdu ráda, že jsem si právě ji vybrala jako zakladatelku mého chovu, koneckonců její chovatelé považují vrh K za jeden ze svých nejlepších.

Uvidíme, jak se bude epidemiologická situace dále vyvíjet, v tuto chvíli se na nás bohužel valí další vlna, a tak je poněkud předčasné cokoliv plánovat.