Jako malá holka jsem se zatajeným dechem sledovala francouzský seriál "Bella a Sebastián" a obdivovala hlavní hrdinku onoho stařičkého seriálu, ale pyrenejského horského psa jsem měla možnost vidět "in natura" až v dospělosti, a to v roce 1991 v zahraničí. Tehdy však nebylo nikterak snadné získat podrobnější informace o plemeni, s výjimkou povrchních encyklopedií, dostupná literatura prakticky žádná, a proto jsem navštívila několik výstav, mimo jiné i speciální výstavu molosů v Plzni, kde byl ovšem vystavován pouze jediný příslušník plemene. Další jedinec patřil jakémusi porevolučnímu zbohatlíkovi (respektive bývalému vekslákovi), ten si jej na počátku devadesátek jakožto symbol svého "společenského statutu" dovezl z Holandska a brzy se jej bohužel zbavil, neb zjistil, že "neposlouchá jako vlčák".  

Geneze našeho vztahu k tomuto pozoruhodnému plemeni je tedy datována do roku 2004, neboť tehdy se stal součástí naší rodiny první zástupce rasy Falco Filipův Dvůr. Náš milovaný bobtail v té době již byl v seniorském věku, trpěl vážným srdečním onemocněním, souvisejícím s věkem, a veterináři mu predikovali jen pouhých pár týdnů života. S příchodem Falca však doslova ožil a nakonec spolu ti dva strávili ještě více jak půl roku společného života, vyplněné vzájemným řáděním. Falco byl sice hodný a poslušný, založením ale hodně přecitlivělý a nepříliš sebevědomý introvert, kterého spousta - pro jiného psa poměrně běžných situací a jevů - nadmíru stresovala, a jeho labilní a ne zcela vyrovnaný temperament občas způsoboval nepříjemné situace, někdy úsměvné, někdy ale už méně. Po několika letech jsem se rozhodla rozšířit smečku o fenku, a proto jsem začala pečlivě sledovat chov v zahraničí, studovat genealogické linie a velmi pečlivě jsem přemýšlela nad tím, odkud k nám přijde budoucí členka smečky. Jasno už jsem měla především v tom, že že by fenka měla mít silnou kostru a být především povahově naprosto vyrovnaná a nebojácná (a být hlavně socializovaná!) a mít v rodokmenu předky ze starých liní. Nejvíce mne oslovili pyrenejští horští psi ze Španělska, tamní chovatelé velmi dbali na udržení původního starého horského typu, jedinci ze Španělska byli rustikální, "strong boned" a měli "magnifique" výraz, a tak plně odpovídali mé představě o typickém patou. Mým záměrem bylo importovat fenku správného fenotypu i genotypu, nepříbuznou na linie v ČR, kterážto bude představovat přínos pro chov, bude disponovat kvalitním genofondem a především sebevědomou a vyrovnanou povahou. Dnes stačí párkrát kliknout a člověk najde prakticky vše (i to co vidět nechce), ale v dřevních dobách před existencí sociálních sití tomu tak nebylo, informace se musely složitě dohledávat a ověřovat, dnes naopak vzniká opačný problém - v té přemíře informací odlišit relevantní a objektivní informace od naprostého balastu a nesmyslů, šířených především právě na sociálních sítích.

S chovateli Huescy nás od té doby pojí vřelé a pevné přátelství. S příchodem Huescy vtrhl do našich "fádních" životů nezkrotný uragán, který rozvířil i dosud poklidné vody Falcova staromládeneckého života, tato živelná potvůrka svým nezdolným jižanským temperamentem a neskutečně pozitivní a veselou povahou převrátila vše naruby, a proto můžu směle hovořit o životě před Huescou a po Huesce. S Falcem, který vůči ní prvních pár dnů zaujímal mírně žárlivý až rezervovaný postoj, si poradila snadno, za pár měsíců už mu šéfovala.

Naše chovatelská stanice byla zaregistrována v roce 2009. Huesca naplnila naše očekávání ve všech ohledech, dospěla v překrásnou, povahově naprosto výjimečnou a harmonickou fenku silné kostry, v dobách jejího mládí byla pravděpodobně výstavně nejúspěšnější fenou z ČR, úspěšně se také opakovaně prezentovala na NE v Argeles Gazost ve Francii. Své mimořádné kvality předala i svým potomkům, její syn Arán a dcera Alba uspěli u specialistů na php (nejen) ve Francii. Huesca nás navždy opustila v téměř 13 letech, prožila krásný, dlouhý a naplněný život, do vysokého věku netrpěla žádnými zdravotními problémy. Huesca jasně ukázala směr, kterým se budu ubírat, nebot´ temperament, vitalita a krása španělských linií se mi staly jednou provždy osudnými.

Albinka je matkou dvou vrhů ze spojení se španělskými plemeníky, doma zůstaly cíleně dvě fenky - z vrhu B (otec CH Francie Xico De Alba De los Danzantes) a z vrhu C (otec Zagal De Alba De los Danzantes with Sketrick).

Aránek je naprosto výjimečný jedinec, spojuje se u něj síla kostry s nádhernou elegantní samčí hlavou.  Je CH Francie a stal se rovněž vůbec prvním php v historii chovu php v ČR, jenž získal na dva roky po sobě (2017 a 2018) na NV v Argeles Gazost titul nejlepšího psa, BOB a BIS celé výstavy. Je to jedinec, který se, budu-li citovat nejmenovanou chovatelku z Francie, podaří chovateli odchovat jednou za život.  Kromě skvostného exteriéru je obdařen i nesmírně milou a vyrovnanou povahou.

Pravidelně jsme se zúčastňovali speciálních klubových výstav po celé Evropě, bohužel ale v posledních letech byly kvůli covidu možnosti cestování výrazně omezeny.  Kromě Francie jsme úspěšně prezentovali náš chov i na speciálních výstavách v Holandsku či v Itálii. S Aránem a Biescou jsem i přes moji - řekněme "mírnou" antipatii vůči delší trajektové přepravě - absolvovala vytouženou cestu do Švédska, a to na druhou největší kontinentální výstavu pyrenejských horských psů v Norje Boke, kde získal Arán titul BOB. Prostřednictvím cesty do Švédska jsem si zvedla sebevědomí v tom smyslu, že se dokážu bez pomoci "mužského" dopravit s obří dodávkou, a to i a s rezervou nasazenou místo píchlého kola, až do Švédska a vyhrát tam s Aránkem tak prestižní výstavu, byť od mého drahého chotě stále slýchávám, jak ty "moje pejsky" naprosto "blbě vystavuji", atd.., bla, bla. Nu což, asi to s těmi mými schopnostmi zřejmě tak beznadějné úplně nebude. Na počátku mé  tzv. "handlerské kariéry"  jsem ve výstavním kruhu trpívala obrovskou trémou a naprostým nedostatkem sebevědomí, ale postupně jsem se chtě nechtě musela "otrkat", ostatně nic jiného mi nezbývalo a dodnes v kruhu nepřekypuji žádným přehnaným sebevědomím. Nejsem žádná profi "handlerka", ale koneckonců si nějak ty "mé pejsky" vystavit musím, a tak se snažím, seč mi síly stačí, ale je mi jasné, že do dokonalosti to má daleko.

Také veškerá strategie chovu je pouze moje vlastní "know know", ačkoliv na "bedně" v Argeles vždy stál s Aránkem můj manžel, rozdávaje zářivé úsměvy na všechny strany a blahosklonně přijímaje gratulace. Já jsem ten nenápadný pracant a strůjce všeho v pozadí, aneb jak by pravil inspektor Trachta: "Na světě je to tak, že jedni orají a vláčejí, a druzí sklízejí. 

V současnosti tvoří naši smečku celkem 4 jedinci - Aránek a jeho sestra Albinka (oba čerstvě již veteráni) a obě již výše zmiňované dcery Albinky (obě chovné). Naši psi jsou členy rodiny, sdílejí s námi veškeré aktivity (viz fotogalerie). Zvyšovat stávající počet členů smečky nemám v plánu, při vyšším počtu bychom se jim již nemohli věnovat v té míře, v jaké se jim věnujeme.

Od roku 2004 jsem členkou KCHMPP,  kde působím v dozorčí radě klubu, v případě jakýchkoliv dotazů ohledně plemene, chovu, uchovnění, se na mne můžete s důvěrou obrátit. Jsem rovněž dlouholetou členkou francouzského klubu pyrenejských plemen R.A.C.P.