Coby malé dítko jsem se zatajeným dechem sledovala na černobílé televizi francouzský seriál "Bella a Sebastián" a obdivovala hlavní hrdinku onoho stařičkého seriálu, ale pyrenejského horského psa jsem měla možnost vidět "in natura" až v dospělosti, a to v roce 1991 v zahraničí. Tehdy však nebylo nikterak snadné získat podrobnější informace o plemeni, s výjimkou povrchních encyklopedií, dostupná literatura prakticky žádná, a proto jsem navštívila několik výstav, mimo jiné i speciální výstavu molosů v Plzni, kde byl ovšem vystavován pouze jediný příslušník plemene. Další jedinec patřil jakémusi porevolučnímu zbohatlíkovi (respektive bývalému vekslákovi), ten si jej na počátku devadesátek jakožto symbol svého "společenského statutu" dovezl z Holandska a brzy se jej bohužel zbavil, neb zjistil, že "neposlouchá jako vlčák".  

Geneze našeho vztahu k tomuto pozoruhodnému plemeni je tedy datována do roku 2004, neboť tehdy se stal součástí naší rodiny první zástupce rasy Falco Filipův Dvůr. Náš bobtail v té době již byl v seniorském věku, trpěl vážným srdečním onemocněním, souvisejícím s věkem, a veterináři mu predikovali jen pouhých pár týdnů života. S příchodem Falca však doslova ožil a nakonec spolu ti dva strávili ještě více jak půl roku společného života, vyplněné vzájemným řáděním. Falco byl sice hodný a poslušný, založením ale hodně přecitlivělý a nepříliš sebevědomý introvert, kterého spousta - pro jiného psa poměrně běžných situací a jevů - nadmíru stresovala, a jeho labilní a ne zcela vyrovnaný temperament občas způsoboval nepříjemné situace, někdy úsměvné, někdy ale už méně. Po několika letech jsem se rozhodla rozšířit smečku o fenku, a proto jsem začala pečlivě sledovat chov v zahraničí, studovat genealogické linie a velmi pečlivě jsem přemýšlela nad tím, odkud k nám přijde budoucí členka smečky. Jasno už jsem měla především v tom, že že by fenka měla mít silnou kostru a být především povahově naprosto vyrovnaná a nebojácná (a být hlavně socializovaná!) a mít v rodokmenu předky ze starých liní. Nejvíce mne oslovili pyrenejští horští psi ze Španělska, tamní chovatelé velmi dbali na udržení původního starého horského typu, jedinci ze Španělska byli rustikální, "strong boned" a měli "magnifique" výraz, a tak plně odpovídali mé představě o typickém patou. Mým záměrem bylo importovat fenku správného fenotypu i genotypu, nepříbuznou na linie v ČR, kterážto bude představovat přínos pro chov, bude disponovat kvalitním genofondem a především sebevědomou a vyrovnanou povahou. Dnes stačí párkrát kliknout a člověk najde prakticky vše (i to co vidět nechce), ale v dřevních dobách před existencí sociálních sití tomu tak nebylo, informace se musely složitě dohledávat a ověřovat, dnes naopak vzniká opačný problém - v té přemíře informací odlišit relevantní a objektivní informace od naprostého balastu a nesmyslů, šířených především právě na sociálních sítích.

S chovateli Huescy nás od té doby pojí vřelé a pevné přátelství. S příchodem Huescy vtrhl do našich "fádních" životů nezkrotný uragán, který rozvířil i dosud poklidné vody Falcova staromládeneckého života, tato živelná potvůrka svým nezdolným jižanským temperamentem a neskutečně pozitivní a veselou povahou převrátila vše naruby, a proto můžu směle hovořit o životě před Huescou a po Huesce. S Falcem, který vůči ní prvních pár dnů zaujímal mírně žárlivý až rezervovaný postoj, si poradila snadno, za pár měsíců už mu šéfovala.

Naše chovatelská stanice byla zaregistrována v roce 2009. Příběh vzniku názvu naší CHS je poměrně úsměvný, autorem jména CHS je můj manžel. Před lety na jakési výstavě v Rakousku okomentovala paní rozhodčí Falca slovy, že sice ta jeho hlava je "wie ein Traum", ale ty "gedrehte und krumme Pfoten", a proto "es tut mir leid", ale nemůže jinak než zadat velmi dobrou. A jelikož bydlíme na samém vrcholu strmého kopce, název CHS byl na světě.

Huesca naplnila naše očekávání ve všech ohledech, dospěla v překrásnou, povahově naprosto výjimečnou a harmonickou fenku silné kostry, v dobách jejího mládí byla pravděpodobně výstavně nejúspěšnější fenou z ČR, úspěšně se také opakovaně prezentovala na NE v Argeles Gazost ve Francii. Své mimořádné kvality předala i svým potomkům, její syn Arán a dcera Alba uspěli u specialistů na php (nejen) ve Francii. Huesca nás navždy opustila v téměř 13 letech, prožila krásný, dlouhý a naplněný život, do vysokého věku netrpěla žádnými zdravotními problémy. Huesca jasně ukázala směr, kterým se budu ubírat, nebot´ temperament, vitalita a krása španělských linií se mi staly jednou provždy osudnými.

Albinka je matkou dvou vrhů ze spojení se španělskými plemeníky, doma zůstaly cíleně dvě fenky - z vrhu B (otec CH Francie Xico De Alba De los Danzantes) a z vrhu C (otec Zagal De Alba De los Danzantes with Sketrick). Dnes již s velkým časovým odstupem mohu jen zkonstatovat, že vrh K, z něhož pocházela Huesca, byl opravdu mimořádný, ostatně chovatelé sami tento vrh považují za jeden ze svých vůbec nejlepších. Sourozenci Huescy Kia a Kazan úspěšně působili v chovu a dali základ dalším kvalitním generacím. Alba v roce 2019 zvítězila na NV v Argeles v početné třídě CH a v závěrečných soutěžích byla ohodnocena jako 2. nejlepší fena plemene, tento titul považuji za její naprosto nejdůležitější, získat takové ocenění a v takové konkurenci od váženého specialisty pana Pecoulta je splněný sen.

Dnes již s velkým časovým odstupem mohu jen zkonstatovat, že vrh K, z něhož pocházela Huesca, byl opravdu mimořádný, ostatně chovatelé sami tento vrh považují za jeden ze svých vůbec nejlepších. Sourozenci Huescy Kia a Kazan úspěšně působili v chovu a dali základ dalším kvalitním generacím. Alba v roce 2019 zvítězila na NV v Argeles v početné třídě CH a v závěrečných soutěžích byla ohodnocena jako 2. nejlepší fena plemene, tento titul považuji za její naprosto nejdůležitější, získat takové ocenění a v takové konkurenci od váženého specialisty pana Pecoulta je splněný sen.

Aránek je výjimečný pes, spojuje se u něj síla kostry s nádhernou elegantní samčí hlavou. Je CH a také již CH Veteránem Francie a stal se vůbec prvním php v historii chovu php v ČR, jenž získal na dva roky po sobě (2017 a 2018) na NV v Argeles Gazost titul nejlepšího psa, BOB a BIS celé výstavy. Je to jedinec, který se, budu-li citovat nejmenovanou chovatelku z Francie, podaří chovateli odchovat jednou za život. Kromě skvostného exteriéru je obdařen i milou a vyrovnanou povahou.

Z mých odchovů mi dělá rovněž radost rustikální a velmi pěkná fenka s jezevčími znaky Belsué "Lafi" (majitelka Bára Duspivová), která vyniká nádherným pohybem a je -  mimo jiné - i Světovou vítězkou.

Pravidelně jsme se zúčastňovali speciálních klubových výstav po celé Evropě, bohužel ale v posledních letech byly kvůli covidu možnosti cestování výrazně omezeny. Kromě Francie jsme úspěšně prezentovali náš chov i na speciálních výstavách v Holandsku či v Itálii. S Aránem a Biescou jsem i přes moji - řekněme "mírnou" antipatii vůči delší trajektové přepravě - absolvovala vytouženou cestu do Švédska, a to na druhou největší kontinentální výstavu pyrenejských horských psů v Norje Boke, kde získal Arán titul BOB. Prostřednictvím cesty do Švédska jsem si zvedla sebevědomí v tom smyslu, že se dokážu bez pomoci "mužského" dopravit s obří dodávkou, a to i a s rezervou nasazenou místo píchlého kola, až do Švédska a vyhrát tam s Aránkem tak prestižní výstavu, byť od mého drahého chotě stále slýchávám, jak ty "moje pejsky" naprosto "blbě vystavuji", atd.., bla, bla. Nu což, asi to s těmi mými schopnostmi zřejmě tak beznadějné úplně nebude. Na počátku mé "handlerské kariéry" jsem ve výstavním kruhu trpívala obrovskou trémou a naprostým nedostatkem sebevědomí, ale postupně jsem se chtě nechtě musela "otrkat", ostatně nic jiného mi nezbývalo a dodnes v kruhu nepřekypuji žádným přehnaným sebevědomím. Nejsem žádná profi "handlerka", ale koneckonců si nějak ty "mé pejsky" vystavit musím, a tak se snažím, seč mi síly stačí..

Po těch mnoha letech, kdy jsme projezdili celou Evropu a zúčastňovali se řady výstav, jsem už výstavní aktivity značně omezila. Ukázat vlastní odchovy na výstavách, kde plemeno posuzují rozhodčí specialisté, to mi dává smysl, ale necítím potřebu "vymetat" každou národní či mezinárodní výstavu, kde se mnohdy tituly rozdávají jen za účast, a to i jedincům, kteří jsou, eufemisticky řečeno, "poněkud" mimo typ . Bohužel nemalá část "all round" rozhodčích tomuto plemeni nerozumí a je schopna zadat tituly i jedincům s vadami (hnědý nos, hrubá těžká hlava, absence pyrenejského výrazu, atd.). Jistě, "nobody is perfect", ale o správný typ je třeba usilovat, . Troufám si říci, že po těch letech, co se plemeni věnuji, už rozpoznám kvalitního jedince a "vyježděné" tituly mne neohromí. Výstavy (zejména ty tzv. vyšší) se spíše staly honbou za tituly a jejich atmosféra (a mezilidské vztahy mezi chovateli obecně) není právě idylická.   

V současnosti tvoří naši smečku celkem 4 jedinci - Aránek a jeho sestra Albinka (oba již veteráni) a již výše zmiňované dcery Albinky (obě chovné). Naši psi jsou členy rodiny, sdílejí s námi veškeré aktivity (viz fotogalerie). Zvyšovat stávající počet členů smečky nemám v plánu, při vyšším počtu bychom se jim již nemohli věnovat v té míře, v jaké se jim věnujeme.

Od roku 2004 jsem členkou KCHMPP, jsem rovněž dlouholetou členkou francouzského klubu pyrenejských plemen R.A.C.P.