Náš příběh

Plemeno jsem vedla v patrnosti již od raného věku (Bella a Sebastián), ale až počátkem 90. let jsem měla příležitost spatřit prvního představitele plemene in natura, a to v zahraničí. A byť byl onen jedinec, tipuji, že pravděpodobně pocházející z Itálie, velmi zanedbaný, přesto jsem tváří v tvář jeho ušlechtilosti, noblese a aristokratickému vzezření tomuto plemeni zcela propadla a mám-li parafrázovat hlášku z mé "srdcovky" s Bogiem (Casablanca), tak to byl ten zásadní "začátek krásného přátelství."

Geneze mého vztahu k patou sice tedy pramení z mého dětství, ale až v roce 2004 jsem si mohla dopřát splnění snu, a tak se stal se součástí naší rodiny první zástupce rasy – pes Falco Filipův Dvůr. Náš stařičký bobtail v té době již trpěl vážným srdečním onemocněním a veterináři mu predikovali jen pouhých pár týdnů života. S příchodem Falca však doslova ožil, a nakonec spolu ti dva strávili ještě více jak půl roku společného života, vyplněné vzájemným řáděním. Falco byl sice hodný a poslušný, založením ale hodně přecitlivělý a nepříliš sebevědomý introvert, kterého spousta – pro jiného psa poměrně běžných situací a jevů – nadmíru stresovala, a jeho labilní, a ne zcela vyrovnaný temperament občas způsoboval nepříjemné situace, někdy úsměvné, někdy ale už méně. Avšak i přes naznačená negativa jeho povahy jsem tomuto plemeni zcela propadla, nicméně už jsem svoji volbu fenky racionálněji zvažovala.

Počala jsem sledovat chov v zahraničí i tamní linie a jasno už jsem měla především v tom, že že by fenka měla mít silnou kostru a být povahově naprosto vyrovnaná a nebojácná (a socializovaná!).

Nejvíce mne oslovili pyrenejští horští psi ze Španělska, tamní chovatelé dbali na udržení původního starého horského typu, jedinci ze Španělska byli rustikální, "strong boned" a měli "magnifique" výraz, a tak plně odpovídali mé představě o typickém patou. Mým záměrem bylo importovat fenku správného fenotypu i genotypu, nepříbuznou na linie v ČR, kterážto bude představovat přínos pro chov, bude disponovat kvalitním genofondem a především sebevědomou a vyrovnanou povahou. Dnes stačí párkrát kliknout a člověk najde prakticky vše (i to co vidět nechce), ale v dřevních dobách před existencí sociálních sití tomu tak nebylo, informace se musely složitě dohledávat a ověřovat, dnes naopak vzniká opačný problém - v té přemíře informací odlišit relevantní a objektivní informace od naprostého balastu a nesmyslů, šířených především právě na sociálních sítích.

Po několik let trvajícím procesu hledání jsem objevila CHS De Alba de los Danzantes, v níž jako plemeník působil nádherný a impozantní Multi Ch Biadós (Elite A), pes doslova ztělesňující původní starý rustikální typ, pes mimořádně výstavně úspěšný a využitý opakovaně v chovu i ve Francii. Nebylo snadné najít "dokonalého jedince"; existuje sice mnoho krásných plemeníků s příkladnou hlavou, ale ne již se zcela ideální kostrou; Biadós však byl téměř ideálem, u tohoto psa bylo vše sladěno v jeden harmonický celek - nádherná samčí hlava, výborný pigment, silná kostra a front, úhlení a krásný prostorný pohyb.

Na plánované spojení Biadóse s rustikální fenkou nádherného výrazu Cotiellou, dcerou legendárního Noustamica du Néouvielle, jsem čekala téměř rok, vyplněný častými telefonickými rozhovory s chovateli, uskutečněnými za asistence paní tlumočnice (volalo se z naší pevné linky, vzhledem k tehdejším tarifům Eurotelu bylo volání přes mobil cosi z říše "scifi"), díky těmto telefonátům jsem nabyla jistotu, že zvolení chovatelé dbají v chovu nejen na typ, ale i na vyrovnaný charakter.

V domě chovatelů jsme pak zanedlouho strávili několik nezapomenutelných dní, které nám mnoho daly, neboť tito velice srdeční a pohostinní lidé se nám po celou dobu pobytu ve Španělsku maximálně věnovali a dozvěděli jsme se řadu podstatných informací o plemeni. Ve Španělsku jsme poprvé spatřili velmi typické jedince, diametrálně zcela odlišného typu, než jaký jsme vídali v ČR. Aniž bych to tehdy předem tušila, intuitivně jsem si zvolila jedny z nejuznávananějších chovatelů plemene, neboť feny Fatica, Cotiella, Chia a Sketrick Gabrielle mi tehdy doslova vyrazily dech, nikdy předtím jsem neviděla tak harmonické představitelky plemene!

Huesca

O výběru fenky nebylo pochyb, Kora de Alba de los Danzantes alias "Huesca" byla ze všech štěňat to nejveselejší a už v osmi týdnech věku byla mohutná, měla velice pěknou hlavu se správně vyplněným prostorem pod očima, vynikající pigment, pevné dvojité paspárky, byla nebojácná, sebevědomá a zvídavá. Dlouhou zpáteční cestu autem k nám domů (2000 km) zvládla ve skvělé náladě. Do našeho kombíku nastoupila s grácií a samozřejmostí dámy, která přece odjakživa jezdí Mercedesem, v dálničním hotelu, kde jsme přenocovali, ji v první řadě zajímala miska s krmením. Absolutně cool. Na odpočívadlech ve Francii zvládla "seřvat" i několik řidičů "kamiońáků", kteří se dle jejího názoru nějak podezřele blízko ochomejtali poblíž našeho auta.

S chovateli Huescy nás od té doby pojí vřelé a pevné přátelství. S příchodem Huescy vtrhl do našich "fádních" životů nezkrotný uragán, který rozvířil i dosud poklidné vody Falcova staromládeneckého života, tato živelná potvůrka svým nezdolným jižanským temperamentem a neskutečně pozitivní a veselou povahou převrátila vše naruby, a proto mohu směle hovořit o životě před Huescou a po Huesce. S Falcem, který vůči ní prvních pár dnů zaujímal mírně žárlivý až rezervovaný postoj, si poradila snadno, za pár měsíců už mu šéfovala.

Naše chovatelská stanice byla zaregistrována v roce 2009. Příběh vzniku jména naší CHS je poměrně úsměvný, autorem názvu CHS je můj manžel. Před lety na jakési výstavě v Rakousku okomentovala paní rozhodčí Falca slovy, že sice ta hlava je "wie ein Traum", ale současně chmurně dodala, že vidouc ty "gedrehte und krumme Pfoten" je jí velice líto, ale nemůže jinak, než zadat velmi dobrou. A jelikož bydlíme na samém vrcholu strmého kopce, název CHS byl na světě.

Huesca naplnila naše očekávání ve všech ohledech, dospěla v překrásnou, povahově naprosto výjimečnou a harmonickou fenku silné kostry, v dobách jejího mládí byla pravděpodobně výstavně nejúspěšnější fenou z ČR, úspěšně se také opakovaně prezentovala na NE v Argeles Gazost ve Francii. Své mimořádné kvality předala i svým potomkům, její syn Arán a dcera Alba uspěli u specialistů na php (nejen) ve Francii. Huesca nás navždy opustila v téměř 13 letech, prožila krásný, dlouhý a naplněný život, do vysokého věku netrpěla žádnými zdravotními problémy. Huesca jasně ukázala směr, kterým se budu ubírat, nebot´ temperament, vitalita, zdraví a krása španělských linií se mi staly jednou provždy osudnými.

Dnes již se značným časovým odstupem mohu zpětně hodnotit, že vrh K, z něhož pocházela Huesca, byl opravdu mimořádný, ostatně chovatelé sami tento vrh považují za jeden ze svých vůbec nejlepších. Sourozenci Huescy Kia a Kazan úspěšně působili v chovu a dali základ dalším kvalitním generacím.

Potomci Huescy

Albinka zůstala cíleně doma, od počátku jsem viděla její kvality, a to především nádhernou hlavu s výrazem snů. V roce 2019 zvítězila na NV v Argeles v početné třídě CH a v závěrečných soutěžích byla ohodnocena jako 2. nejlepší fena plemene, tento titul považuji za její naprosto nejdůležitější, získat takové ocenění a v takové konkurenci od váženého specialisty pana Pecoulta je splněný sen.

Albinka je matkou dvou vrhů ze spojení se španělskými plemeníky, doma zůstaly cíleně dvě fenky - z vrhu B (otec CH Francie Xico De Alba De los Danzantes) a z vrhu C (otec Zagal De Alba De los Danzantes with Sketrick).

Aránek je výjimečný pes, spojuje se u něj síla kostry s nádhernou elegantní samčí hlavou. Je CH a také již CH Veteránem Francie a stal se vůbec prvním php v historii chovu php v ČR, jenž získal na dva roky po sobě (2017 a 2018) na NV v Argeles Gazost titul nejlepšího psa, BOB a BIS celé výstavy. Je to jedinec, který se, budu-li citovat nejmenovanou chovatelku z Francie, podaří chovateli odchovat jednou za život. Kromě skvostného exteriéru je obdařen i milou a vyrovnanou povahou.

Další generace

Z mých odchovů mi dělá rovněž radost rustikální a velmi pěkná fenka s jezevčími znaky Belsué "Lafi" (majitelka Bára Duspivová), která vyniká nádherným pohybem a je - mimo jiné - i Světovou vítězkou.

Velice si také cením kvalit Corazona, pejska z vrhu C, jehož otcem je překrásný plemeník španělsko-anglicko-francouzské krve Zagal De Alba De los Danzantes. Corazon "Tazzy" je důkladně zdravotně vyšetřen, působí jako pracovní pes na farmě, současně je však i výstavně úspěšným jedincem, a to především u specialistů na plemeno.

Filozofie chovu v mé CHS

Neodchovám štěňata příliš často, zpravidla jeden vrh za několik let, zájemce o štěně si pečlivě vybírám. Volbu krycího psa vždy velmi důkladně zvažuji, nikdy k chovu nepoužívám "populární" a v chovu nadužívané plemeníky.Ti nejkvalitnější jedinci, pocházející z cenných linií zůstávají očím veřejnosti zpravidla spíše skryti, a právě takové jedince se snažím vyhledávat a používat pro můj chov.

Prckům se po několik měsíců intenzivně věnuji, a proto očekávám od nových majitelů spolupráci, vzájemnou komunikaci a průběžné zprávy o životě mých odchovanců. Štěňata z mého chovu jsou odchovávána s maximální péčí a láskou, a proto pro mne není nikdy jednoduché je "poslat do života". Lidé, kteří si ode mne pořizují štěně, si většinou uvědomují, že si nekupují "produkt", za který si přece zaplatili a tím veškeré jejich "povinnosti" vůči chovateli končí a ten jim nemá do ničeho "kecat".

S převážnou částí nových majitelů jsem v kontaktu po celou dobu života "mého štěněte". Mrzí mne ovšem, jestliže někdo není schopen docenit moji nezištnou pomoc, a to nejen mé rady, ale i např. propagaci chovného jedince na mém webu a tyto moje nadstandardní "služby" vnímá jako jakousi samozřejmost.

S těmi, kteří součinnost se mnou doceňují, udržuji dlouhodobobě dobré vztahy a nic mne netěší více než pocit, že "tvorečkové" z mého chovu vedou spokojený a naplněný život a jsou milováni. Více k tématu viz rubriky "Štěňata" a "Chov".

Svět výstav

Pravidelně jsme se zúčastňovali speciálních klubových výstav po celé Evropě, bohužel ale v posledních letech byly kvůli covidu možnosti cestování výrazně omezeny. Kromě Francie jsme úspěšně prezentovali náš chov i na speciálních výstavách v Holandsku či v Itálii.

S Aránem a Biescou jsem i přes moji - řekněme "mírnou" antipatii vůči delší trajektové přepravě - absolvovala vytouženou cestu do Švédska, a to na druhou největší kontinentální výstavu pyrenejských horských psů v Norje Boke, kde získal Arán titul BOB. Prostřednictvím cesty do Švédska jsem si zvedla sebevědomí v tom smyslu, že se dokážu bez pomoci "mužského" dopravit s obří dodávkou přes moře, v největší zácpě u Berlína píchnout a pak i s rezervou dojet až do Švédska a vyhrát tam s Aránkem prestižní výstavu, byť od mého drahého chotě stále slýchávám, jak ty "moje pejsky" naprosto "blbě vystavuji", "bla", "bla".

Nu což, asi to s těmi mými schopnostmi zřejmě tak beznadějné úplně nebude. Na počátku mé "handlerské kariéry" jsem ve výstavním kruhu trpívala obrovskou trémou a naprostým nedostatkem sebevědomí, ale postupně jsem se chtě nechtě musela "otrkat", ostatně nic jiného mi nezbývalo a dodnes v kruhu nepřekypuji žádným přehnaným sebevědomím. Nejsem žádná profi "handlerka", ale koneckonců si ty "mé pejsky" nějak vystavit musím...

Veškerá strategie chovu je pouze moje vlastní "know know", ačkoliv na "bedně" ve Francii vždy stál s Aránkem můj manžel, rozdávaje zářivé úsměvy na všechny strany a blahosklonně přijímaje gratulace. Já jsem ten nenápadný pracant a strůjce všeho v pozadí, aneb jak by pravil inspektor Trachta: "Na světě je to tak, že jedni orají a vláčejí, a druzí sklízejí.

Po těch mnoha letech, kdy jsme projezdili celou Evropu a zúčastňovali se řady výstav, jsem už výstavní aktivity výrazně omezila. Výstavy jsme vždy spojili s kratičkou poznávací dovolenou, jen tak se mi podařilo manžela přimět k účasti na nich, vůči světu výstav nechová valné sympatie. Nicméně prezentovat vlastní odchovy na výstavách, kde plemeno hodnotí rozhodčí specialisté, to mi dává smysl, ale opravdu necítím potřebu "vymetat" kdejakou výstavu, kde se mnohdy tituly rozdávají jen za účast, a to i jedincům, kteří jsou, eufemisticky řečeno, "poněkud" mimo typ. Jistě, "nobody is perfect", ale o správný a vyvážený typ php je třeba neustále usilovat, a to nejen co se týče exteriéru, nýbrž, a to zejména, i po stránce zdravotní.

Bohužel nemalá část "all round" rozhodčích tomuto absolutně plemeni nerozumí a je schopna zadat tituly i jedincům s hrubými vadami; neznalost a způsob "posuzování" některých rozhodčích hraničí až s arogancí. Někdy mi až vyráží dech, s jakou "neobeznámeností" se standardem tito "all roundi" k plemeni přistupují a jaké absurdity jsou schopni vypustit z úst. Pyrenejský horský pes opravdu není jen takový nějaký "velký bílý pes", zásadně se liší od dalších pasteveckých plemen. Je to lupomolosoidní plemeno, které má mít ušlechtilou a jemně modelovanou (nikoliv hrubou a těžkou) hlavu s typickým zasněným výrazem.

Troufám si tvrdit, že po všech těch letech, co se intenzivně plemeni věnuji, už bezpečně rozpoznám kvalitního jedince a žádné "nasbírané" tituly mne neohromí. Výstavy (především ty tzv. vyšší) se staly honbou za tituly a pro leckoho pouhou formou prezentace vlastního ega. Nezřídka "hutná" atmosféra výstav (a mezilidské vztahy mezi chovateli obecně) nepředstavuje nijak obohacující prožitek a začátečníka může odradit.

Současnost

V současnosti tvoří naši smečku celkem 4 jedinci - Aránek a jeho sestra Albinka (oba již veteráni) a již výše zmiňované dcery Albinky (obě chovné). Naši psi jsou členy rodiny, sdílejí s námi veškeré aktivity (viz fotogalerie). Zvyšovat stávající počet členů smečky nemám v plánu, při vyšším počtu bychom se jim již nemohli věnovat v té míře, v jaké se jim věnujeme. Mimořádná pozornost je u nás věnována právě veteránům, vařím jim dietní a vyváženou stravu "šitou na míru", dostávají kvalitní kloubní výživu, pravidelně chodí na procházky s "mladými", atd.

Od roku 2004 jsem členkou KCHMPP, jsem rovněž dlouholetou členkou francouzského klubu pyrenejských plemen R.A.C.P.