Nelze od něj očekávat bezpodmínečnou poslušnost a mechanické plnění povelů. Pyrenejský horský pes nikdy nebude bezhlavě plnit povely, je to samostatně uvažující pastevecký pes a občas i dost svéhlavý, jehož posláním byla odpradávna ochrana stád, v mezních situacích (útok predátora) se musel rozhodovat pouze dle vlastního uvážení. V žádném případě se tedy nehodí pro člověka, který by vyžadoval absolutní poslušnost, stejně tak jako se nehodí pro toho, kdo by si chtěl pořízením atraktivního psa potvrzovat svůj "společenský status", aniž by se předem důkladně obeznámil se specifickou povahou a typickým chováním pasteveckého plemene. Patou je vůči členům své "smečky" mimořádně oddaný, jemný, něžný a mazlivý, cítí se být plnohodnotným členem společenství, a proto vyžaduje stálý kontakt se "svými" lidmi (stádem) atd. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce!

Pyrenejský horský pes je dodnes využíván k práci u stáda, v takovém případě je nutné štěně uvykat už od raného mládí kontaktu s hospodářskými zvířaty, přednostně za přítomnosti již zkušeného dospělého jedince. Nejsem sice "specialistka" na pracovní linie, nebydlím v horách, nýbrž na okraji Plzně a hospodářské zvířectvo tedy z logických důvodů zde mít nemohu. Z pohledu některých radikálů vlastně chovám "gaučáky", kteří jsou "k ničemu". Já si to nemyslím, naši psi skvěle stráží náš dům, který je na polosamotě; lapkové a "narušitelé" se nám obloukem vyhýbají. Plzeň a plzeňský region sahající až po Nýrsko totiž neohrožují vlci či medvědi, největším nebezpečím jsou především přemnožená divoká prasata, která např. nám pochodují prakticky až pod domem. Ovce nechovám, ale z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, jak se vlci chovají. Před lety jsem během studia na FF ZČU prováděla výzkum jejich chování a reakcí přímo v terénu, myslím, že jsem jedna z mála, která "tančila s vlky" (jednalo se o dva mladé jedince) v hlubokých lesích. Vlk je velmi plaché zvíře, které se člověku obloukem vyhne! Vlk má podle mého názoru v přírodě své nezastupitelné místo, povinností každého chovatele stád je si stádo zabezpečit, patou je jednou z variant, jak udržet v některých regionech vlky v uctivé vzdálenosti, aniž by byla kvůli jejich existenci musela být vyvolávána mediální hysterie a musely být zapalovány jakési "protestní vatry" (viz informace v médiích). V našem kraji opravdu spíše než na vlka narazíte na naprosto nezodpovědného idiota, který lehkovážně vypustí z vodítka obřího kavkazáka, který pak někoho napadne, jak výmluvně dokládá můj osobní a velmi nepříjemný zážitek... Nepřála bych nikomu ležet  sražen(a) na zemi a obličej si chránit rukou, do níž je bolestivě zahryznutý nepříčetný, téměř 80 kg vážící kavkazák, zatímco jeho majitel je vzdálen a jehož první "inteligentní" reakcí poté, co se po nekonečných minutách čiré hrůzy milostivě a velmi zvolna dostaví, je "bůhví, jestli vás spíš nekous ten váš bílej pes" ...Kam se hrabe VLK A ČERVENÁ KARKULKA...

Archetyp "zlého a démonického" vlka" vězí v lidských myslích už od pradávna, přes středověk až po současnost. Má osobní zkušenost je taková, že pohlédnete-li zblízka do očí tomuto nádhernému zvířeti (zračí se v nich svoboda a nezávislost, nejsou to oddané psí oči) a sáhnete si na něj, budete pozorovat jeho chování, možná pak pochopíte i v plné intenzitě i jeho vůli k životu a právo tu být. Ale chápu, že je mediálně mnohem zajímavější šířit strach před "démonickým vlkem", než rozumně informovat veřejnost a naučit se především žít opět v jeho přítomnosti. Ostatně, co jiného než domestikovaný vlk je dnešní pes? Jak píše Desmond Morris, pes je mimořádně přizpůsobivým symbiontem člověka, jenž v průběhu vývoje asi nejlépe pochopil, jak nesmírně je pro něj výhodné se s člověkem spojit.

Povaha a charakter. Co je a co již naopak není pro plemeno typické?

Ale zpět k tématu. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pes (fena) se správnou, tj. typickou a sebevědomou povahou je schopen pracovat u stáda, aniž by nezbytně musel pocházet z "x generací pracovních linií".

Správná, tj. vyrovnaná a klidná povaha je podle mého názoru u tohoto plemene naprostý fundament, ale já osobně se domnívám, že je úplně jedno, zda bude php pracovat u stáda anebo bude plnit "pouze" funkci "gaučáka", rodinného psa, hlídače apod., neboť nevyrovnaný, bázlivý, agresivní či psychicky labilní jedinec nikdy nebude schopen bez problémů plnit ani jednu z těchto "funkcí"!  Rozdělování plemene na tzv. "výstavní" x "pracovní" linie je slepou uličkou.

Na fotu výše je mladý pes Corazon z mého chovu. Corazon působí nejen u stáda, nýbrž je úspěšný na výstavách. Má skvělou, sebevědomou a vyrovnanou povahu,  dokáže se bez problémů pohybovat v neznámém či novém prostředí a současně je brilantní hlídač a obranář se správným instinkty.

Patou je ovšem velice univerzální a přizpůsobivý jedinec, v dnešní době plní často  roli "pouze" rodinného psa, působí úspěšně i v canisterapii. Výchova mladého psa musí být klidná, konzistentní a velmi důsledná, patou je inteligentní a chápe rychle, ale majitel by měl disponovat jistou vrozenou autoritou, protože někteří jedinci mohou, a to zejména v období dospívání zkoušet testovat slabiny ve výchově, avšak i tehdy je třeba si zachovat naprosto chladnou hlavu a v žádném případě nepoužívat násilné metody! Patou si velice dobře vědom své síly, vůči slabším (dětem, malým psům atd..) se chová empaticky, ohleduplně a něžně a své fyzické převahy nikdy nezneužije. Mladého jedince je nezbytné už od raného věku vystavovat novým podnětům, brát ho do rozličných prostředí, důkladná socializace je základním kamenem správné výchovy a zárukou toho, že v dospělosti budete mít vyrovnaného, přátelského a bezproblémového jedince. Dominantnější jedinci, a to zejména samci mohou v době pohlavního dospívání představovat pro majitele značnou výzvu, ale i tehdy je nezbytné ve výchově postupovat s maximální důsledností i rozmyslem a netrpět puberťákovi žádné zhůvěřilosti, tj. dát mu jasně najevo, že ve smečce šéfuje jeho pán, nikoliv on. Vztah člověk x patou je spíše vztah partnerský, založený na vzájemném pochopení a důvěře.

Každý, kdo má dřívější zkušenost s jiným plemenem (např. ovčáckým), musí zcela přehodnotit dosavadní vzorce chování a "metodologii výcviku". Silou nepořídíte, musíte na to jít hlavou, php se necvičí ("cvičácký" dril pro něj není), nýbrž důsledně vychovává. Když jsem si pořídila svého prvního php, byla jsem u bobtaila zvyklá na poslušnost, a to zejména na stoprocentní přivolání za všech okolností, bobtail jako typický ovčák reagoval na pouhá gesta. To u php absolutně neplatí, to jsem si uvědomila velmi brzy, když mladičký Falco na Šumavě utekl za stádem srn a vrátil se až po půlhodině s novou "image" (byl černobílý), neboť proběhl jakousi šumavskou bažinou. Pyrenejského horského psa tedy nelze bezmyšlenkovitě vypustit z vodítka na otevřeném prostoru či v lese, ať se ten kluk (holka) "pěkně proběhne". Je třeba neustále předvídat a monitorovat dění okolo. Php se chová jako typický pastevec a rozhodne-li se, že se půjde na něco "mrknout", nikdo a nic mu v tom (kromě vodítka) nezabrání. Vrátí se, až on uzná za vhodné.

Nemám pocit, že php nemá vůbec žádný lovecký pud, něco takového může tvrdit pouze někdo, kdo se nikdy se svými psy při procházkách nesetkal se zvěří. Ačkoliv bydlíme na kraji Plzně, zažila jsem nespočetně situací, kdy se na louce vyřítilo stádo srn, vyběhla liška, vyletěl bažant či se náhle na břehu řeky objevil bobr či nutrie. A psy to tedy v klidu nenechalo! Mnohokrát jsem zažila, že holky, a to včetně veteránky Huescy prohnaly na louce stádečko srn a přivodily mi tak téměř infarktové stavy, neboť všechny tři zdrhly za srnami do neudržované a zarostlé části louky, kde se běžně zdržují i divoká prasata. Asi nejhorší byl okamžik, kdy se doslova pár metrů před námi vynořil statný kňour a naši psi se k němu rozběhli a Arán se už už chystal si to s ním "vyříkat". Naštěstí divoké prase zvolilo ústup a přeplavalo přes řeku na protější břeh. Nechci si ani představovat, co by nastalo, kdybychom potkali bachyni s mladými...Odvaha a statečnost php při útoku predátora je mimořádná a při obraně je schopen vsadit všanc svůj vlastní život a opravdu nemusí pocházet z tzv. "pracovních linií".

Takže ano, abych to shrnula, konkrétně naši psi chodí u nás na louce na volno, ale nikdy bych je nepustila z vodítka tam, kde nemám přehled o situaci anebo v neznámém prostředí či v lese atd. Na volno v cizím prostředí pouštím pouze Albinku a její dceru Biescu.

Třebaže je patou velmi jemný, až něžný, přesto to v žádném případě není pes pro každého, neboť má - vzhledem k jeho specifické povaze a prapůvodnímu poslání, tj. samostatné ochraně stád před predátory - sklon k vlastní iniciativě, nezávislosti a samostatnému rozhodování. Patří k velkým, až obřím plemenům, a proto každý povahově nevyrovnaný jedinec může představovat značný problém, a to nejen pro jeho majitele, nýbrž i pro jeho okolí. Pes, který nemá vyrovnanou povahu, se chová naprosto nepředvídatelně a některé jeho reakce na zcela běžné podněty mohou být nebezpečné - např. kousnutí ze strachu.

Sama mám osobní zkušenost s mým úplně prvním php, sice zdánlivě "hodným", nicméně psychicky velice labilním a neurotickým jedincem, a proto již nikdy nechci zažít tu hrůzu, když se šedesátikilový php bez jakékoliv předchozího podnětu a  bez varování snaží ohnat po batoleti mého kamaráda (naštěstí mám rychlé reakce!), či dokonce kousne při moji dceru. O této zkušenosti se mi vůbec nepíše snadno, přes jeho nedostatky a nepřiměřené reakce na zcela normální situace - jsem jej měla ráda. Na jeho případu jsem se ale poučila v tom, že netypický temperament je patologický jev, který je geneticky determinován, vždyť ani moje mimořádně důkladná socializace nedokázala změnit vrozený základ.

Typický, tj. vyrovnaný temperamanent považuji za zcela klíčový znak plemene, sebekrásnější a výstavně sebeúspěšnější jedinec, jenž ale nemá vyrovnaný temperament, je z mého hlediska nevhodný pro chov. Nevyrovnaná, bázlivá či dokonce agresivní fena by nikdy neměla být použita v chovu, neboť tyto povahové znaky předává i svému potomstvu, štěňata navíc kopírují vzorce chování své matky. Mechanismus dědičnosti ovlivňuje nejen morfologii, nýbrž i povahové znaky. Obecně platí, že temperament je determinován jak přirozeností (nature), tak i prostředím, výchovou (nurture). Jinými slovy, je-li nevyrovnaný temperament vrozený, pak bohužel ani důkladná socializace není všespasitelná, neboť nežádoucí znaky temperamentu lze eliminovat pouze do velmi omezené míry.

Temperament, ať už "dobrý" anebo "špatný" je dědičný. Joseph Gentzel soudí, "že jedince, kteří jsou agresivní či bázliví, je naprosto nezbytné kompletně vyloučit z chovatelského programu, neboť např. projevy nevyprovokované agresivity nejsou pro toto plemeno normální." (více viz: Joseph B. Gentzel: The Great Pyrenees. From France With Love)

Velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem "připravit" jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Všichni mnou odchovaní jedinci mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P.

Nerozumné pořízení si "atraktivního plyšáka" často bohužel vede ke špatným koncům, je pro mne vždy velmi frustrující sledovat, jak si někdo neuváženě pořídí php a jakmile zjistí, že ta "malá roztomilá chlupatá věc nějak vyrostla", dospěla a projevuje se jako typický pastevecký pes, neprodleně se jej snaží zbavit. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce (!), vyžaduje trvalý kontakt se svou rodinou (smečkou, stádem). Pyrenejský horský pes patří k plemenům, která zejména po soumraku hlasitě dávají najevo, že střeží své teritorium, jejich štěkot je hluboký a daleko se nese, často k pramalé radosti sousedů. Podle mé vlastní zkušenosti jsou v tomto ohledu velmi aktivní především feny, zvláště žijí-li ve smečce. Pes je většinou klidnější a štěká až tehdy, má-li k tomu důvod.

Bohužel zejména v poslední době pozoruji trend, který se mi vůbec nelíbí. Kdekdo si pořídí štěně php, aniž by měl alespoň elementární povědomí o tom, jaké vlastnosti má toto plemeno, tj. jaká byla jeho prapůvodní historická úloha. Objevují se noví "chovatelé", kteří prostě "musejí" chovat, když už mají doma na dvoře tu fenu. Odchovají "áčkový" nebo dokonce i "béčkový" vrh, štěňata za "dumpingovou" cenu prodají v podstatě komukoliv, aniž by jej poučili o zcela elementárních věcech, jako jsou povaha a typické chování, pohybový režim v době růstu, výchova atd.

Noví "chovatelé" už tak jaksi z principu laikovi příliš poradit nemohou, nezřídka toho o plemeni nevědí o moc více než nový majitel. Tento neblahý trend podporují i tzv. "celebrity". Novopečení páníčkové se často šťastně chlubí "fotečkami" chlupatého medvídka na sociálních sítích (nelze jim to samozřejmě mít za zlé), jenže ono nám to roztomilé štěňátko rychle roste a začíná mít "svoji hlavu". V tom lepším případě se rozumní majitelé snaží se psím puberťákem systematicky a důsledně pracovat na výchově, ale v tom horším případě končí rodinný "miláček" na Bazoši.

Apeluji na každého, kdo uvažuje o pořízení si php, pečlivě svoji volbu zvažte!

V žádném případě si nepořizujte štěně php bez PP z tzv.  "neplánovaného nakrytí", apod.. Množitelé si vždy vymyslí nějakou lež a jejich nestydatost nemá mezí, což platí zejména v "covidové" době, kdy je obecně štěňat nedostatek. Současné situace zneužívají právě množitelé "bezpapíráků" a mají tu nehoráznou drzost za "bezpapírové" štěně požadovat nemalé finanční částky, a to bez jakékoliv záruky zdraví a původu. Nikdo "činnost" množitelů nekontroluje, zatímco já jako chovatelka řádně plním veškeré podmínky pro uchovnění (povinná + nadstandardní nepovinná zdravotní vyšetření, výstavy, bonitace), dodržuji chovatelský řád, atd.