
Povaha a výchova
A také trochu málo povídání o vlcích a nepříčetném kavkazákovi...
Povaha patou se za staletí příliš nezměnila. Stále je to sebevědomý, vyrovnaný a velmi nebojácný pastevecký pes, který spolehlivě ochrání svěřené území, stádo, či rodinu. V porovnání s některými ostatními pasteveckými plemeny se projevuje patou výrazně mírumilovněji, není to v žádném případě pes útočný! Vzhledem k jeho prapůvodnímu poslání je jeho chování samostatné, má instinktivní sklon k nezávislosti, samostatnému uvažování a rozhodování, což vyplývá z jeho instinktu samostatného strážce stád. Patou nebyl nikdy šlechtěn k absolutní poslušnosti, hlavním kritériem byly jeho pracovní dovednosti, spočívající ve schopnosti vyhodnocovat správně situaci, udržovat predátory v uctivé vzdálenosti od stád a v případě nutnosti i zasáhnout. Takové situace sám však nevyhledává, nejprve případného útočníka zastrašuje imponujícím postojem a hlubokým štěkotem a zaútočí až v nejvyšší nouzi. Při obraně stáda a svěřeného území prokazuje mimořádnou odvahu a statečnost. Má tendenci za své teritorium považovat celé území, kam až dohlédne, a proto je nezbytné vymezit mu hranice dostatečně vysokým a pevným plotem.
Nelze od něj očekávat bezpodmínečnou poslušnost a mechanické plnění
povelů. Pyrenejský horský pes nikdy nebude bezhlavě plnit povely, je to
samostatně uvažující pastevecký pes a občas i dost svéhlavý, jehož
posláním byla odpradávna ochrana stád, v mezních situacích (útok
predátora) se musel rozhodovat pouze dle vlastního uvážení. V žádném
případě se tedy nehodí pro člověka, který by vyžadoval absolutní
poslušnost, stejně tak jako se nehodí pro toho, kdo by si chtěl
pořízením atraktivního psa potvrzovat svůj "společenský status", aniž by
se předem důkladně obeznámil se specifickou povahou a typickým chováním
pasteveckého plemene. Patou je vůči členům své "smečky" mimořádně
oddaný, jemný, něžný a mazlivý, cítí se být plnohodnotným členem
společenství, a proto vyžaduje stálý kontakt se "svými" lidmi (stádem)
atd. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce!
Pyrenejský horský pes je dodnes využíván k práci u stáda, v takovém
případě je nutné štěně uvykat už od raného mládí kontaktu s
hospodářskými zvířaty, přednostně za přítomnosti již zkušeného dospělého
jedince. Nejsem sice "specialistka" na pracovní linie, nebydlím v
horách, nýbrž na okraji Plzně a hospodářské zvířectvo tedy z logických
důvodů zde mít nemohu. Z pohledu některých radikálů vlastně chovám
"gaučáky", kteří jsou "k ničemu". Já si to nemyslím, naši psi skvěle
stráží náš dům, který je na polosamotě; lapkové a "narušitelé" se nám
obloukem vyhýbají. Plzeň a plzeňský region sahající až po Nýrsko totiž
neohrožují vlci či medvědi, největším nebezpečím jsou především
přemnožená divoká prasata, která např. nám pochodují prakticky až pod
domem. Ovce nechovám, ale z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, jak se
vlci chovají. Před lety jsem během studia na FF ZČU prováděla výzkum
jejich chování a reakcí přímo v terénu, myslím, že jsem jedna z mála,
která "tančila s vlky" (jednalo se o dva mladé jedince) v hlubokých
lesích. Vlk je velmi plaché zvíře, které se člověku obloukem vyhne! Vlk
má podle mého názoru v přírodě své nezastupitelné místo, povinností
každého chovatele stád je si stádo zabezpečit, patou je jednou z
variant, jak udržet v některých regionech vlky v uctivé vzdálenosti,
aniž by byla kvůli jejich existenci musela být vyvolávána mediální
hysterie a musely být zapalovány jakési "protestní vatry" (viz informace
v médiích). V našem kraji opravdu spíše než na vlka narazíte na naprosto nezodpovědného idiota,
který lehkovážně vypustí z vodítka obřího kavkazáka, který pak někoho napadne, jak výmluvně dokládá můj osobní a velmi nepříjemný zážitek... Nepřála bych nikomu ležet sražen(a)
na zemi a obličej si chránit rukou, do níž je bolestivě zahryznutý
nepříčetný, téměř 80 kg vážící kavkazák, zatímco jeho majitel je vzdálen a jehož první "inteligentní" reakcí poté, co se po nekonečných minutách čiré hrůzy milostivě a velmi zvolna dostaví, je "bůhví, jestli vás spíš nekous ten váš bílej pes" ...Kam se hrabe VLK A ČERVENÁ KARKULKA...
Archetyp "zlého a démonického" vlka" vězí v lidských myslích už od pradávna, přes středověk až po současnost. Má osobní zkušenost je taková, že pohlédnete-li zblízka do očí tomuto nádhernému zvířeti (zračí se v nich svoboda a nezávislost, nejsou to oddané psí oči) a sáhnete si na něj, budete pozorovat jeho chování, možná pak pochopíte i v plné intenzitě i jeho vůli k životu a právo tu být. Ale chápu, že je mediálně mnohem zajímavější šířit strach před "démonickým vlkem", než rozumně informovat veřejnost a naučit se především žít opět v jeho přítomnosti. Ostatně, co jiného než domestikovaný vlk je dnešní pes? Jak píše Desmond Morris, pes je mimořádně přizpůsobivým symbiontem člověka, jenž v průběhu vývoje asi nejlépe pochopil, jak nesmírně je pro něj výhodné se s člověkem spojit.
Povaha a charakter. Co je a co již naopak není pro plemeno typické?
Ale
zpět k tématu. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pes (fena) se správnou, tj. typickou a
sebevědomou povahou je schopen pracovat u stáda, aniž by nezbytně musel
pocházet z "x generací pracovních linií".
Povaha patou se za staletí příliš nezměnila. Stále je to sebevědomý, vyrovnaný a velmi nebojácný pastevecký pes, který spolehlivě ochrání svěřené území, stádo, či rodinu. V porovnání s některými ostatními pasteveckými plemeny se projevuje patou výrazně mírumilovněji, není to v žádném případě pes útočný! Vzhledem k jeho prapůvodnímu poslání je jeho chování samostatné, má instinktivní sklon k nezávislosti, samostatnému uvažování a rozhodování, což vyplývá z jeho instinktu samostatného strážce stád. Patou nebyl nikdy šlechtěn k absolutní poslušnosti, hlavním kritériem byly jeho pracovní dovednosti, spočívající ve schopnosti vyhodnocovat správně situaci, udržovat predátory v uctivé vzdálenosti od stád a v případě nutnosti i zasáhnout. Takové situace sám však nevyhledává, nejprve případného útočníka zastrašuje imponujícím postojem a hlubokým štěkotem a zaútočí až v nejvyšší nouzi. Při obraně stáda a svěřeného území prokazuje mimořádnou odvahu a statečnost. Má tendenci za své teritorium považovat celé území, kam až dohlédne, a proto je nezbytné vymezit mu hranice dostatečně vysokým a pevným plotem.
Správná, tj. vyrovnaná a klidná povaha je podle mého názoru
u tohoto plemene naprostý fundament, ale já osobně se domnívám, že je úplně
jedno, zda bude php pracovat u stáda anebo bude plnit "pouze" funkci
"gaučáka", rodinného psa, hlídače apod., neboť nevyrovnaný, bázlivý,
agresivní či psychicky labilní jedinec nikdy nebude schopen bez problémů plnit
ani jednu z těchto "funkcí"! Rozdělování plemene na tzv. "výstavní" x "pracovní" linie je slepou uličkou.
Na fotu výše je mladý pes Corazon z mého chovu. Corazon působí nejen u stáda, nýbrž je úspěšný na výstavách. Má skvělou, sebevědomou a vyrovnanou povahu, dokáže se bez problémů pohybovat v neznámém či novém prostředí a současně je brilantní hlídač a obranář se správným instinkty.
Patou
je ovšem velice univerzální a přizpůsobivý jedinec, v dnešní době plní často
roli "pouze" rodinného psa, působí úspěšně i v canisterapii. Výchova mladého psa musí
být klidná, konzistentní a velmi důsledná, patou je inteligentní a chápe
rychle, ale majitel by měl disponovat jistou vrozenou autoritou, protože
někteří jedinci mohou, a to zejména v období dospívání zkoušet testovat slabiny
ve výchově, avšak i tehdy je třeba si zachovat naprosto chladnou hlavu a v
žádném případě nepoužívat násilné metody! Patou si velice dobře vědom své síly,
vůči slabším (dětem, malým psům atd..) se chová empaticky, ohleduplně a něžně
a své fyzické převahy nikdy nezneužije. Mladého jedince je nezbytné už od
raného věku vystavovat novým podnětům, brát ho do rozličných prostředí,
důkladná socializace je základním kamenem správné výchovy a zárukou toho, že v
dospělosti budete mít vyrovnaného, přátelského a bezproblémového jedince.
Dominantnější jedinci, a to zejména samci mohou v době pohlavního dospívání představovat pro
majitele značnou výzvu, ale i tehdy je nezbytné ve výchově postupovat s
maximální důsledností i rozmyslem a netrpět puberťákovi žádné zhůvěřilosti, tj.
dát mu jasně najevo, že ve smečce šéfuje jeho pán, nikoliv on. Vztah člověk x patou je spíše vztah partnerský, založený na vzájemném pochopení a důvěře.
Každý, kdo má dřívější zkušenost s jiným plemenem (např. ovčáckým), musí zcela přehodnotit dosavadní vzorce chování a "metodologii výcviku". Silou nepořídíte, musíte na to jít hlavou, php se necvičí ("cvičácký" dril pro něj není), nýbrž důsledně vychovává. Když jsem si pořídila svého prvního php, byla jsem u bobtaila zvyklá na poslušnost, a to zejména na stoprocentní přivolání za všech okolností, bobtail jako typický ovčák reagoval na pouhá gesta. To u php absolutně neplatí, to jsem si uvědomila velmi brzy, když mladičký Falco na Šumavě utekl za stádem srn a vrátil se až po půlhodině s novou "image" (byl černobílý), neboť proběhl jakousi šumavskou bažinou. Pyrenejského horského psa tedy nelze bezmyšlenkovitě vypustit z vodítka na otevřeném prostoru či v lese, ať se ten kluk (holka) "pěkně proběhne". Je třeba neustále předvídat a monitorovat dění okolo. Php se chová jako typický pastevec a rozhodne-li se, že se půjde na něco "mrknout", nikdo a nic mu v tom (kromě vodítka) nezabrání. Vrátí se, až on uzná za vhodné.
Nemám pocit, že php nemá vůbec žádný lovecký pud, něco takového může tvrdit pouze někdo, kdo se nikdy se svými psy při procházkách nesetkal se zvěří. Ačkoliv bydlíme na kraji Plzně, zažila jsem nespočetně situací, kdy se na louce vyřítilo stádo srn, vyběhla liška, vyletěl bažant či se náhle na břehu řeky objevil bobr či nutrie. A psy to tedy v klidu nenechalo! Mnohokrát jsem zažila, že holky, a to včetně veteránky Huescy prohnaly na louce stádečko srn a přivodily mi tak téměř infarktové stavy, neboť všechny tři zdrhly za srnami do neudržované a zarostlé části louky, kde se běžně zdržují i divoká prasata. Asi nejhorší byl okamžik, kdy se doslova pár metrů před námi vynořil statný kňour a naši psi se k němu rozběhli a Arán se už už chystal si to s ním "vyříkat". Naštěstí divoké prase zvolilo ústup a přeplavalo přes řeku na protější břeh. Nechci si ani představovat, co by nastalo, kdybychom potkali bachyni s mladými...Odvaha a statečnost php při útoku predátora je mimořádná a při obraně je schopen vsadit všanc svůj vlastní život a opravdu nemusí pocházet z tzv. "pracovních linií".
Takže ano, abych to shrnula, konkrétně naši psi chodí u nás na louce na volno, ale nikdy bych je nepustila z vodítka tam, kde nemám přehled o situaci anebo v neznámém prostředí či v lese atd. Na volno v cizím prostředí pouštím pouze Albinku a její dceru Biescu.
A proč kladu takový důraz na povahu?
Třebaže
je patou velmi jemný, až něžný, přesto to v žádném případě není pes pro
každého, neboť má - vzhledem k jeho specifické povaze a prapůvodnímu poslání,
tj. samostatné ochraně stád před predátory - sklon k vlastní iniciativě,
nezávislosti a samostatnému rozhodování. Patří k velkým, až obřím plemenům, a
proto každý povahově nevyrovnaný jedinec může představovat značný problém, a to
nejen pro jeho majitele, nýbrž i pro jeho okolí. Pes, který nemá vyrovnanou
povahu, se chová naprosto nepředvídatelně a některé jeho reakce na zcela běžné
podněty mohou být nebezpečné - např. kousnutí ze strachu.
Sama mám osobní
zkušenost s mým úplně prvním php, sice zdánlivě "hodným", nicméně psychicky velice
labilním a neurotickým jedincem, a proto již nikdy nechci zažít tu hrůzu, když
se šedesátikilový php bez jakékoliv předchozího podnětu a bez varování snaží ohnat
po batoleti mého kamaráda (naštěstí mám rychlé reakce!), či dokonce kousne při moji dceru. O této zkušenosti
se mi vůbec nepíše snadno, přes jeho nedostatky a
nepřiměřené reakce na zcela normální situace - jsem jej měla ráda. Na jeho případu
jsem se ale poučila v tom, že netypický temperament je patologický jev, který
je geneticky determinován, vždyť ani moje mimořádně důkladná socializace
nedokázala změnit vrozený základ.
Typický,
tj. vyrovnaný temperamanent považuji za zcela klíčový znak plemene,
sebekrásnější a výstavně sebeúspěšnější jedinec, jenž ale nemá vyrovnaný temperament,
je z mého hlediska nevhodný pro chov. Nevyrovnaná, bázlivá či dokonce agresivní
fena by nikdy neměla být použita v chovu, neboť tyto povahové znaky předává i svému
potomstvu, štěňata navíc kopírují vzorce chování své matky. Mechanismus
dědičnosti ovlivňuje nejen morfologii, nýbrž i povahové znaky. Obecně platí, že temperament je determinován jak přirozeností (nature), tak i prostředím, výchovou
(nurture). Jinými slovy, je-li nevyrovnaný temperament vrozený, pak bohužel ani
důkladná socializace není všespasitelná, neboť nežádoucí znaky temperamentu lze
eliminovat pouze do velmi omezené míry.
Temperament, ať už "dobrý" anebo "špatný" je dědičný. Joseph Gentzel soudí, "že jedince, kteří jsou agresivní či bázliví, je naprosto nezbytné kompletně vyloučit z chovatelského programu, neboť např. projevy nevyprovokované agresivity nejsou pro toto plemeno normální." (více viz: Joseph B. Gentzel: The Great Pyrenees. From France With Love)
Velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem "připravit" jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Všichni mnou odchovaní jedinci mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P.
Doplnění: v roce 2019 byl test modifikován a zpřísněn, nově nyní sestává z celkem 10 různých situací. Tester provádí hodnocení chování psa prostřednictvím bodového ohodnocení. Naše Biesca tento test úspěšně složila již v necelých 18 měsících.
Na "naši" louku občas chodí na vycházky děti z mateřské školky, několikrát se na naše psy doslova radostně vrhly a začaly je hladit. Vždy se snažím jak rodičům, tak dětem či jejich doprovodu vysvětlit základní pravidla komunikace se psy.
U mnou odchovaných psů (a samozřejmě včetně Huescy) nikdy nenastala
situace, že by moji psi reagovali na malé nezbedníky jinak než ohleduplně a
přátelsky. Mám takový neodbytný pocit, že zejména u nás se neustále řeší, zda ten či onen jedinec s "takovou či makovou" DKK patří do chovu, ale paradoxně mnozí lidé používají v chovu jedince, kteří by z důvodu "netypické" povahy
(velmi eufemisticky řečeno) nikdy neměli zasáhnout do chovu!
Všichni naši psi žijí společně, mají trvalý přístup do domu, pouze v době hárání oddělujeme. Nevlastníme žádné kotce ani oddělené výběhy, členové naší smečky jsou odmala vedeni ke společnému soužití od těch nejmladších až těm k nejstarším. Zejména v létě tráví většinu dne v domě na chladné dlažbě, velice rádi asistují v kuchyni, je u nás běžná situace, v kuchyni přeskakujeme různě elegantně až sofistikovaně se rozvalující bílé hromady chlupů.
Pro koho se toto plemeno hodí?
Nerozumné pořízení si "atraktivního plyšáka" často bohužel vede ke
špatným koncům, je pro mne vždy velmi frustrující sledovat, jak si někdo
neuváženě pořídí php a jakmile zjistí, že ta "malá roztomilá chlupatá
věc nějak vyrostla", dospěla a projevuje se jako typický pastevecký pes,
neprodleně se jej snaží zbavit. Není to v žádném případě pes vhodný do
kotce (!), vyžaduje trvalý kontakt se svou rodinou (smečkou, stádem). Pyrenejský horský pes patří k plemenům, která zejména po soumraku hlasitě dávají najevo, že střeží své teritorium, jejich štěkot je hluboký a daleko se nese, často k pramalé radosti sousedů. Podle mé vlastní zkušenosti jsou v tomto ohledu velmi aktivní především feny, zvláště žijí-li ve smečce. Pes je většinou klidnější a štěká až tehdy, má-li k tomu důvod.
Bohužel zejména v poslední době pozoruji trend, který se mi
vůbec nelíbí. Kdekdo si pořídí štěně php, aniž by měl alespoň elementární povědomí
o tom, jaké vlastnosti má toto plemeno, tj. jaká byla jeho prapůvodní
historická úloha. Objevují se noví "chovatelé", kteří prostě
"musejí" chovat, když už mají doma na dvoře tu fenu. Odchovají
"áčkový" nebo dokonce i "béčkový" vrh, štěňata za "dumpingovou" cenu prodají v
podstatě komukoliv, aniž by jej poučili o zcela elementárních věcech, jako jsou
povaha a typické chování, pohybový režim v době růstu, výchova atd.
Noví "chovatelé"
už tak jaksi z principu laikovi příliš poradit nemohou, nezřídka toho o plemeni nevědí o moc více než
nový majitel. Tento neblahý trend podporují i tzv. "celebrity". Novopečení páníčkové
se často šťastně chlubí "fotečkami" chlupatého medvídka na sociálních sítích
(nelze jim to samozřejmě mít za zlé), jenže ono nám to roztomilé štěňátko rychle
roste a začíná mít "svoji hlavu". V tom lepším případě se rozumní
majitelé snaží se psím puberťákem systematicky a důsledně pracovat na výchově, ale
v tom horším případě končí rodinný "miláček" na Bazoši.
Apeluji na
každého, kdo uvažuje o pořízení si php, pečlivě svoji volbu zvažte!
V žádném případě si nepořizujte štěně php bez PP z tzv. "neplánovaného
nakrytí", apod.. Množitelé si vždy vymyslí nějakou lež a
jejich nestydatost nemá mezí, což platí zejména v "covidové" době, kdy
je obecně štěňat nedostatek. Současné situace zneužívají právě množitelé "bezpapíráků"
a mají tu nehoráznou drzost za "bezpapírové" štěně požadovat nemalé
finanční částky, a to bez jakékoliv záruky zdraví a původu. Nikdo
"činnost" množitelů nekontroluje, zatímco já jako chovatelka řádně plním
veškeré podmínky pro uchovnění (povinná + nadstandardní nepovinná zdravotní vyšetření, výstavy,
bonitace), dodržuji chovatelský řád, atd.