NV Argeles 2020

Rozhodčí: Norbert Gainche, Francie (php)

Zda jet či nejen za stávající situace letos do Argeles, to byla otázka, kterou jsme s manželem dlouho řešili. Nakonec jsme vzhledem k rapidně stoupající křivce "covid pozitivních" v ČR usoudili, že možná pro nás bude bezpečněji v horách ve Francii, byť Francie se řadí k zemím, do nichž vláda nedoporučuje cestovat. Nepatříme k lidem, kteří covid považují za "chřipečku", roušku já i manžel nosíme na veřejných místech nepřetržitě již od začátku pandemie, respirátory jsme nosili ještě před povinností nošení roušek. Po celou dobu pobytu ve Francii jsme dodržovali přísná bezpečností opatření, tj. respirátory, jednorázové rukavice, neustálé dezinfikování rukou, atd. Museli jsme také vyřešit, kdo se postará o Huescu a Albinku, které letos zůstaly doma, jet s 5 psy bychom skutečně "nedali". O holky se vzorně staral švagr + Bára.

Letos z důvodu epidemie coronaviru přijelo méně zahraničních vystavovatelů i návštěvníků, ale i tak se sešlo přes 80 php. Letos jsme si zažili překvapení v podobě naprosto nevhodného ubytování. Není nad to, po mnoha hodinách únavné cesty, a za hustého deště v 10 večer dorazit do Argeles a zjistit, že avizované ubytování je sice jen pár km od městečka, ale vede k němu uzoučká cesta příšerným terénem, kam jsme se s dodávkou jen velmi těžko dostávali. Na místě jsme zjistili, že onen "bezbariérový" apartment je příšerná komůrka, do níž vede spousta strmých a klouzavých schodů, po nichž naše štěně ještě v tomto věku chodit nesmí. A nosit ji nemá kdo, protože já do Francie odjela s pořádným ústřelem bederní páteře a manžel na tom nebyl o moc lépe...A tak jsem majitelce ubytování poděkovala a vydali jsme se do hotelu přímo ve městě, kde nám sice při předchozím pokusu o rezervaci sdělili, že "patou" nesmí na pokoj, ale že "mají garáž". Osobní kontakt a mé ponížené škemrání nakonec vykonaly své, a ač na mne manžel hučel "nedoprošuj se", já byla šťastná, že majitelé nás nakonec do hotelu vzali a pak se ukázali i jako příjemní lidé. Z hotelu to bylo jen kousek do parku a procházky nabízely pitoreskní pohledy na půvabné domečky místních. Zdaleka nejvíce mě nadchly místní veřejné a pravděpodobně předválečné a velmi bizarní záchodky, ač jsem je nepoužila, které doslova evokovaly Chevallierovu knihu Zvonokosy, jejímž obsahem je humorný popis událostí, které v malém francouzském městečku rozpoutal spor o výstavbu obecního záchodku.

Pan Guido Massimelo, původně delegovaný na posuzování fen, byl nahrazen rozhodčím, který posuzoval psy. Trochu mne to mrzelo, ale naštěstí posuzoval loni na KV v Norje Boke ve Švédsku, kde jsem vystavovala Aránka i Biescu, a tak jsem měla vzácnou možnost nechat si mé psy ohodnotit tímto vysoce ceněným rozhodčím a dlouholetým chovatelem php. Ostatně Biesca má v rodokmenu krev jedinců z jeho linií. Po roce jsme se opět setkali s našimi dlouholetými přáteli Lorenzem a Nieves, musím opět vyjádřit obdiv nad tím, jak celý ten výstavní maratón trvající od rána až do pozdních odpoledních hodin (a ve vedru) v jejich věku zvládají. Titul nejlepší fenky vyhrála krásná fena v jejich vlastnictví, dcera již bohužel zemřelé Telly. Letos jsme si s manželem předvádění prohodili, on předváděl holky, já Aránka. Naprosto vylínaná Biesca se předvedla hezky v pohybu, jako jedna z mála s ocáskem nahoře, nicméně mezi ostatními šampionkami v srsti vypadala jako vypelichané koště, ostatně "nevýstavní kondici" jí pan rozhodčí vytknul. Ale nijak zvlášť mne to netrápilo, kdo někdy nedostal velmi dobrou...Aránkovi se v tom horku na levém boku rozjel pořádný hot spot, rozlízal si pravděpodobně místo po klíštěti, letos byla klíšťata - navzdory ochraně - bohužel mimořádně urputná.

Největší radost nám udělala Cariňa, která vyhrála třídu štěňat a pochvaly se dočkala nejen od rozhodčího, ale i od chovatelů, jejichž názorů si vážím. Když jsem výše zmiňovala můj obdiv nad "výdrží" chovatelů naší Huescy, musím pochválit i nás dva, rok od roku je to pro nás náročnější, manžel navíc po prodělaném vážném onemocnění musí na své zdraví dávat moc velký pozor. Nejsme už nejmladší a je skutečně fyzicky dost vyčerpávající ujet téměř 2000 km, mít s sebou tři psy, běhat v horku s rouškou, atd. Já jsem dokonce na výstavě při závěrečných soutěžích, kdy byl u kruhu obrovský chumel lidí, měla na obličeji nejen roušku, nýbrž pro jistotu i respirátor...

Výstava byla jako každý rok obrovský zážitek, který se nesl ve znamení sounáležitosti milovníků pyrenejských plemen, setkání s mimořádnými osobnostmi a pro mne a Lorenza vzájemných (a pro mého manžela naprosto nekonečných) diskuzí o našem milovaném plemeni. Je velice lidsky obohacující, mít možnost se znát a přátelit s takovými osobnostmi, lidmi, kteří za svůj dlouhý život opravdu něco dokázali a přitom zůstali při zemi a chovají se skromně a zcela normálně. Když jsme já a můj manžel + Lorenzo a Nieves po dlouhém a vyčerpávajícím dni balili naše stany, ležící hned vedle sebe, shodli jsme se na tom, že všichni sotva stojíme na nohou. Ale společnou večeři jsme nevynechali ani letos, tyto vzácné chvíle ve společnosti lidsky výjimečných chovatelů a opravdových přátel si vždy užíváme, pevně doufám, že jim oběma vydrží zdraví a setkáme se brzy znovu. Letos poprvé jsme vypustili krátký pobyt u moře, byť je to pro nás jediná šance, jak si "urvat" kousíček "dovolené", strávili jsme pár dnů navíc přímo v Pyrenejích, kde bylo také krásně. Domů jsme s ohledem na situaci v Německu uháněli jako o závod, neboť reálně hrozilo, že bychom se mohli v Německu octnout v karanténě, protože ve stejné době se Německo rozhodlo celou ČR opět umístit na "blacklist". Pokud se toho ve zdraví dožijeme a pánbů dá, tak snad zase za rok...

Pozn.: s fotografováním to bylo letos - stejně jako loni - problematické, když vystavujete, popř. se staráte o zbytek smečky, fotit prakticky nelze, pár fotek jsme pořídili jen mobilem.